Petr Bayer

Asi se to dalo čekat, když se při elitním závodě letošního mistrovství světa v cyklistice ve Skotsku najednou před jezdci objeví červený praporek, že mají zastavit a čekat, protože dál jet nejde. Kvůli klimatickým aktivistům přilepeným k úzkému pruhu silnice. Jev, který se děje čím dál častěji, když například při nedávném Mistrovství světa ve snookeru zase při zápase vtrhli na stůl a vysypali na něj oranžový prášek.

Unijní totální přechod na bezuhlíkovou energetiku se šibeničními termíny, tzv. Green Deal či Energiewende, který je noční můrou spotřebitelů i firem, by konečně mohl doznat lidštější podoby. Jeho fanatický propagátor a místopředseda Evropské komise Frans Timmermans ohlásil na podzim odchod z tohoto postu a chce kandidovat na nizozemského premiéra.

I každé malé dítě, když se jednou spálí, podruhé si dá už pozor. Unijní politici a úředníci jsou však zřejmě nepoučitelní a zapalují další požár. Po bolestivé léčbě morálních i ekonomických „popálenin“ z ruské ropy a plynu totiž již neohroženě skáčou do „spásných“ elektromobilů, které jsou ale zase závislé na bateriích, či lépe řečeno surovinách pro ně, produkovaných hlavně v Číně.

Prapodivné paradoxy přechodu EU vedeného ideologií ekonomicky nejsilnějšího Německa na bezuhlíkovou energetiku neberou konce. Po stopce na dovoz ruského plynu, který, ač také nežádoucí fosilní palivo produkující skleníkové plyny měl nahradit uhlí do vybudování potřebného množství obnovitelných zdrojů, přišel tvůrce „zeleného“ údělu, Německo, s dalším geniálním krokem.

Poslední za sebou zhasne. Tento aforismus měl v dobách komunistické totality vyjadřovat chřadnoucí ekonomiku i celou společnost a jediné východisko v odchodu jinam. Nyní ale dostává nový nečekaný rozměr.

Jeden náboj do bubínku a hlaveň se přiloží ke spánku. A stiskne kohoutek. Jednou to vystřelí a je konec. Všichni známe z doslechu tuto zvrhlou „hru“ opilých ruských důstojníků. Nyní se však obdobně může chovat i trh s elektřinou, a to se již bytostně týká nás všech.

Na vojenské katedře vysoké školy jsme měli jednoho podplukovníka, který proslul svéráznými výroky. Například při výuce správného používání plynové masky reagoval „pohotově“ na připomínku, že nám může v zimě přimrznout k obličeji: „Když přimrzne, nevadí, aspoň těsní,“ prohlásil bez mrknutí oka.

Ano, producenti musí reagovat na nastolenou „zelenou“ diktaturu, ať již je jakákoli. Je však úkolem politiků, aby zvážili, co je únosné a co již nikoli. Asi jsme opět papežštější než papež, když jen bezhlavě plníme úkoly „zeleného“ údělu a nevidíme, že sám tvůrce se chová naprosto jinak.

Ceny energií nedávno hledaly svůj Mount Everest. V Německu i Francii včetně ČR se dostaly až na 1000 eur (cca 25 tisíc korun) za 1 megawatthodinu elektřiny, aby po signálech z centrály EU i vlád dotčených států, že s nimi už konečně hodlají něco dělat, zamířily dolů. Vyhráno ale rozhodně není, jedna věc jsou veřejné proklamace politiků a druhou pak reálná skutečnost.

Vláda schválila tzv. úsporný energetický tarif, který postiženým domácnostem poskytne jednorázový příspěvek až 15 tisíc korun na fakturu za „nenažrané“ energie pro příští topnou sezónu. To je určitě chvályhodný počin, který dočasně pomůže řadě lidí lépe snášet enormní nárůst cen zejména zemního plynu, avšak vyprázdní státní měšec o další desítky miliard korun a určitě kritickou situaci nevyřeší.

"Čím hůře, tím lépe," říkávalo se před listopadem 1989 a myslelo se tím, že čím ve větších problémech bude nefungující centrálně plánované hospodářství, tím dříve padne zahnívající "komunismus". Podobnou tezi nyní zřejmě razí Evropská unie, když hodlá proti dovozu ruských "krvavých" energií tvrdošíjně bojovat ještě rychlejším přechodem k nákladnému Green Dealu.

„Energetická nespravedlnost“ by však mohla skončit, obrovskou šancí je předsednictví České republiky v Evropské unii, které nastane od 1. července do konce roku 2022.

Vede se tato válka jen proto, aby sprovodila ze světa všechny naše úspory za dodávky plynu?

Už je to tady! Tentokrát ale nejde o radostné zvolání demonstrantů během sametové revoluce, ale spíše ustrašené povzdechy spotřebitelů energií nad nejnovějšími složenkami, které už jen stvrdily dřívější negativní prognózy.

Přestaňme prosazovat za každou cenu ryzí ideologii, že bez zeleného přístupu úplně ke všemu a úplně hned přijde rychlý konec světa. Chovejme se ke svému životnímu prostředí ohleduplně, využívejme smysluplně vše, co lze dělat bez emisí i dalších negativních dopadů, ale nenuťme se kvůli tomu k asketismu a chudobě.

Emisní povolenky, které mají sloužit jako penalizace firem vypouštějících CO2 do atmosféry, a redukovat tak globální oteplování planety, v současné době připomínají spíše sebepožírající se mechanismus. Jejich cena se nyní podle čerstvých zpráv agentur Bloomberg i Reuters vyšplhala přes 90 eur za tunu CO2 a v brzké době má překročit magickou hranici 100 eur.

Tato úvaha není o tom, jak jistě zbystřili ekologičtí aktivisté, že by fosilní paliva nevypouštěla nějaké emise včetně skleníkových plynů a nemohla v nějaké míře působit na změnu klimatu. Je o tom, co je nesplnitelná utopie a rozumná realita.

Představme si naši kulatou planetu pro jednou jako lineární schodiště, každý stupínek jeden kontinent. Pokud jeden schůdek vydrhneme dočista a ostatní zůstanou špinavé, je to práce v podstatě k ničemu. Stejně se za chvíli opět zašlape. A něco podobného se děje v tzv. Green Dealu, tedy přechodu na bezuhlíkovou energetiku.

Zdražuje nám úplně všechno a inflace nabírá stále vyšších obrátek. Zdražuje nám tak kde co, od pohonných hmot, stavebního materiálu, po zeleninu nebo pivo.

Ministrovi průmyslu a obchodu a dopravy a bůhví čeho ještě ve vládě odborníků Karlovi Havlíčkovi stačí na řízení jednoho ministerstva jedna hodina. Alespoň tak se vyjadřoval premiér Babiš, když jemu loajální úředník přebíral opuštěný rezort dopravy. Bude vstávat o hodinu dříve, řekl tehdy. No a podle toho to taky vypadá.