Petr Bayer

Po dlouhé době „temna“, kdy pokyny „ÚV“ v Bruselu ohledně Green Dealu slepě poslouchaly hlavně automobilky, ale i další průmyslová odvětví, se „díky“ zdražování všeho všem, odlivu průmyslu za hranice EU a úbytku pracovních míst (a to je jen stěžejní výčet „úspěchů“ první pětiletky bohužel i současné Evropské komise) začalo i na úrovni velkých profesních svazů a firem protestovat, že tak to fakt dál nejde a nepůjde.

České domácnosti mají nyní o desítky procent dražší elektřinu než domácnosti na obou hlavních vývozních trzích ČR – Německu a Slovensku. Ještě, že se mohou podle premiéra Fialy snad těšit na stejné platy jako Němci.

S kvapnou zelenou transformací energetiky v sousedním Německu, jejíž cenové „volume“ pociťujeme v Česku už nějaký ten rok, zdá se, dochází trpělivost, už i jiným zemím a obyvatelům Evropy. Naposledy kvůli prosincovému skokovému zdražení elektřiny vypěnili mimo EU stojící Norové a přidalo se i unijní Švédsko.  Co se přihodilo?

Čtvero Dumasových mušketýrů bojovalo „jeden za všechny, všichni za jednoho“. A byli nepřemožitelní. Anebo alespoň nabádá stará česká komedie „Ve dvou se to lépe táhne“. A také oba její protagonisté byli úspěšní. Nic z toho ale už neplatí v případě až příliš ambiciózního přechodu na bezuhlíkovou energetiku, tzv. Green Dealu.

Tklivá báseň Adolfa Heyduka Marné volání, v níž teskní po pomíjivosti mládí, dostává zřetelné obrysy v marném volání po pominutí bytové krize. Další ránu zasadí nadcházející zelená legislativa pro pozemní stavby.

Tvrdošíjný a bezbřehý přechod na bezuhlíkovu energetiku v Evropské unii, tzv. Energiewende, dostává již dokonce tragikomickou tvář. Německo totiž uvažuje, zda svěřit svou výrobu do „blahodárných“ rukou větru a slunce.

Chvílemi to v půlce letošního července, pár týdnů po skončení voleb do Evropského parlamentu, kde se volalo po rozumu v evropské cestě za záchranou planety a s tím spojeným přehodnocením politiky Green Dealu, vypadalo jako nějaký naschvál. "Opravdu současná vláda zkouší, co ještě vydržíme?" ptalo se mnoho lidí v Česku.

Úspěšné politické subjekty ve volbách do Evropského parlamentu jako svůj první úkol označily slavit svá „vítězství“. No dobře, můžeme však jásat i my, běžné občané a spotřebitelé, kteří si je nota bene velkoryse platíme z našich daní?

Volby do Evropského parlamentu, jehož noví zákonodárci nás budou unijně formovat, máme za dveřmi. Objevují se názory, že klimatické změny prý už voliče tolik netáhnou, protože ti se víc bojí migrantů. Pravda je, že zprávy o hamburských výzvách k vyhlášení chalífátu nebo kriminalitě dětských gangů tvořených potomky migrantů ve Švédsku i jinde, moc optimisticky neznějí.

Dobrá hospodyňka pro pírko přes plot skočí. Stát je nejhorší hospodář. Tato dvě nespočetněkrát potvrzená rčení lze uplatnit i ve zběsilé honbě za bezuhlíkovou energetikou.

Debata o konci uhlí nebo jeho potřebnosti do roku x nebo y či z, která se zase v české kotlině vede, je pokračováním desítky let vysílané telenovely o boji zeleného dobra s kapitalistickou chamtivostí. Když už ho (rozuměj uhlí) tedy musíme mít alespoň pro systémové služby, tak ale jen od někoho. Ještě by nám ten druhý zbohatl víc než by se slušelo, a to se přeci nedělá. Alespoň tak vyznívají postřehy, názory či konstatování některých českých žurnalistů, opřené, jak jinak - o analýzy ekologických aktivistů pasovaných do rolí energetických expertů a samozřejmě části politiků.

Oproti USA nebo Číně již zaostáváme v rozvoji umělé inteligence (AI), která je...

Direktivně nařízený a ještě překotně uspěchaný přechod automobilového průmyslu k elektromobilům, který  úředně bez jakékoli dopadové analýzy stanovila Evropská unie v rámci Green Dealu do roku 2035, ohrožuje dodavatele automobilových součástek v České republice i na Slovensku.

Kam tak pořád spěcháte? Rozhlédněte se přece! Takovými slovy prosil do schodů překotně prchající mladou přítelkyni zralý muž v brilantním filmu Věry Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne. Taková rozvážnost by určitě nyní slušela i zaslepeným strůjcům a propagátorům stejně překotně pádícího unijního Green Dealu, který ve svém zběsilém víru snad chce rozmetat vše od života běžných lidí po prosperitu hospodářství.

Elektřina, či spíše její drahota, se opět stávají temnou noční můrou českých domácností. Sotva se trochu vzpamatovaly, byť rozhodně zdaleka ne všechny, z nedávného šoku enormního zdražování kvůli krachu dodavatelů i ruské agresi na Ukrajině, čeká se už další (kolikátý?) nápor na rodinné rozpočty.

Sotva se Evropská unie těžce zotavuje z krátkozraké závislosti na ruských fosilních palivech, již slepě míří do náruče dalšího totalitního státu, tentokrát Číny. Tato komunistická diktatura má totiž dominantní postavení v dodávkách komponentů pro bezemisní výrobu elektřiny, a to lithium-iontových baterií a palivových článků, které unie kvůli kontroverznímu Green Dealu bude nutně potřebovat.

Asi se to dalo čekat, když se při elitním závodě letošního mistrovství světa v cyklistice ve Skotsku najednou před jezdci objeví červený praporek, že mají zastavit a čekat, protože dál jet nejde. Kvůli klimatickým aktivistům přilepeným k úzkému pruhu silnice. Jev, který se děje čím dál častěji, když například při nedávném Mistrovství světa ve snookeru zase při zápase vtrhli na stůl a vysypali na něj oranžový prášek.

Unijní totální přechod na bezuhlíkovou energetiku se šibeničními termíny, tzv. Green Deal či Energiewende, který je noční můrou spotřebitelů i firem, by konečně mohl doznat lidštější podoby. Jeho fanatický propagátor a místopředseda Evropské komise Frans Timmermans ohlásil na podzim odchod z tohoto postu a chce kandidovat na nizozemského premiéra.

I každé malé dítě, když se jednou spálí, podruhé si dá už pozor. Unijní politici a úředníci jsou však zřejmě nepoučitelní a zapalují další požár. Po bolestivé léčbě morálních i ekonomických „popálenin“ z ruské ropy a plynu totiž již neohroženě skáčou do „spásných“ elektromobilů, které jsou ale zase závislé na bateriích, či lépe řečeno surovinách pro ně, produkovaných hlavně v Číně.

Prapodivné paradoxy přechodu EU vedeného ideologií ekonomicky nejsilnějšího Německa na bezuhlíkovou energetiku neberou konce. Po stopce na dovoz ruského plynu, který, ač také nežádoucí fosilní palivo produkující skleníkové plyny měl nahradit uhlí do vybudování potřebného množství obnovitelných zdrojů, přišel tvůrce „zeleného“ údělu, Německo, s dalším geniálním krokem.