Skicross se nedá jezdit bez alpského základu. Někteří se bojí jezdit ve čtyřech, jiní asi skákat. Sezonu trávím tam, kde jsou zrovna závody. Já osobně mám ráda Švédsko a Itálii. Co se tréninku týče, je poslední dobou asi nejlepší švýcarské středisko Saas Fee. Serveru Roklen24 to řekla skicrossařka Nikol Kučerová, která bude reprezentovat Českou republiku na zimních olympijských hrách v korejském Pchjongčchangu.
Po Soči 2014 jedete na svoji druhou olympiádu. Jaké umístění pro Vás bude Pchjongčchangu úspěch?
Takhle nad tím moc nepřemýšlím. Chci tam jezdit dobře a předvést, co ve mě je. Na jaké umístění to bude stačit, to se uvidí. Náš sport je dost nevyzpytatelný, takže můžete být zklamán z pátého místa, ale také spokojen s šestým. Všechno do desítky bych určitě brala, i když ambice jsou pochopitelně vyšší.
Kdy jste začala s lyžováním? A kdy jste začala tušit, že to bude na profesionální úrovni?
Začala jsem myslím ve třech letech, ale přesně to vědí naši. Závodění přišlo asi v šesti letech a pak to bylo prostě takové přirozené. Vždycky jsme lyžování doma podřizovali takřka všechno, ale nějakou hranici profesionality jsem nevnímala. Naplno to děláte prostě pořád, jinak by to nemělo smysl.
Jak hodně Vás podpořili a podporují rodiče? Nejen finančně? Jezdili s Vámi po závodech a soustředěních?
Rodiče byli v moji lyžařské kariéře rozhodující. Všechno vždy financovali, když jsme byly děti, jezdili s námi i po soustředěních (v oddíle se vždycky rodiče střídali, kdo pojede), pokud to bylo nutné i po závodech. Vždycky tomu věnovali hodně energie, času i peněz. Až v posledních letech si myslím užívají, že jsou v dobrém slova smyslu v pozadí. Ale občas se mnou někam jedou a stále mě dost podporují.
V kolika letech jste jela první závod za dospělé?
V podstatě s přechodem do juniorů. V lyžování jezdí dospělí a junioři společně, záleží spíš na úrovni daných závodů. Takže v patnácti letech.
Jak jste zvládla závody a školu? Měla jste individuální studijní plán?
Vždycky jsem ve škole hodně chyběla, ale byla jsem zvyklá všechno dohánět sama. Individuální plán jsem měla od páté třídy. Pak jsem šla na osmileté gymnázium a tam jsem ho také měla od začátku. Někdy to bylo trochu náročnější, ale pokud jsem nebyla na tréninku nebo na závodech, tak jsem se do školy snažila chodit, třeba jen na dvě hodiny. I když částečně to bylo i kvůli kamarádům, než kvůli vyučování jako takovému. Ale měla jsem to tak nastavené, když nesportuji, musím tam být. Měla jsem většinou celou dobu velké štěstí na učitele. Už od první třídy, pak na gymnáziu i na vysoké škole. Naučila jsem se s nimi domlouvat náhradní termíny zkoušek a testů. Občas jsem školu sice dodělávala ještě o prázdninách, ale to k tomu tak nějak patřilo.
Jaký je Váš roční rozpočet? Co je finančně nejnáročnější?
Hodně se to liší od přípravy, kam se rozhodneme jet. Letos to bylo asi nejnáročnější, protože jsem odjela třeba v létě na tři týdny do Austrálie. Jen tenhle „výlet“ mě vyšel asi na 250 tisíc korun. Jinak to přesně spočítané nemám, to se přiznám. Viděla bych to něco kolem milionu, možná spíš ale víc. Nejnáročnější jsou pochopitelně lety, ať za přípravou jako letos, nebo na závody. K tomu si musíte půjčit auto a podobně. Na soustředěních jsou poměrně velké položky za skipasy a poplatky za trénink v trati a pochopitelně i ubytování. Je toho hodně, co člověk musí poplatit.
Závodíte pod Duklou? Jaké výhody máte coby armádní sportovec?
Mám od nich jednak finanční podporu, plat, ale také řadu výhod jako využívání sportovišť či rehabilitačního zařízení v Liberci, popřípadě v Praze.
Kde trávíte sezonu? Máte nějaké oblíbené rezorty? Které z nich jsou podle Vás pro skicrossaře nejlepší?
Sezonu trávím tam, kde jsou zrovna závody. Většinou jsou to každý rok stejná místa. Já osobně mám ráda Švédsko a Itálii. Nevím jestli vyloženě kvůli lyžování, ale prostě se mi tam líbí. I když i ostatní jsou super. Jsem prostě neustále na horách, což je super vždycky. Navíc všude je to jiné, a to se mi libí. Není v tom vůbec stereotyp. To nesnáším. Ani se podle mě nedá říct, kde je to pro skicrossaře nejlepší. Každý to asi vnímá trochu jinak. Skvělé je to všude, kde jsou schopni připravit super tratě a přeje nám počasí. Co se tréninku týče, je poslední dobou asi nejlepší Saas Fee.
Proč jste si vybrala právě skicross?
Měla jsem k tomu blízko, protože jsem jezdila alpské disciplíny. Navíc skicross začal jezdit můj starší brácha a jednou mě vzal s sebou v Čechách na závody, ať to zkusím. Další rok už jsem jela díky dobrým alpským bodům svůj první svěťák. Zalíbil se mi ten adrenalin, různorodost i parta lidí kolem skicrossu.
Jaké používáte lyže? Čím jsou lyže pro skicross specifické? Na kolik vyjdou a kolik párů lyží máte na sezonu?
Jsou to v podstatě klasické obřačky. Ale poslední roky, kdy mají alpští lyžaři nová pravidla na rádius lyží, se začaly vyrábět speciální lyže na skicross s nižším rádiusem. Výhodou jsou i trochu měkčí lyže, než potřebujete na těžký obřák. Finančně je to ale stejné. Záleží, jakou jezdíte značku a jak velkou podporu od ní máte. V průměru se to pohybuje kolem 20 tisíc za pár. Já mám v současné době čtyři páry na letošní sezonu.
Jak vypadá Vaše příprava na sezonu? Děláte třeba nějaké doplňkové sporty?
Dělám všechno možné. Lyžař musí být všestranný, takže jako trénink beru v podstatě všechno. Od kola, běh, přes posilovnu lezení, různé hry až po speciální dynamické a rychlostní tréninky. Různorodost je hrozně důležitá, a taky je to mnohem zábavnější, než jen běhat do kola po stadionu. Myslím si ale, že se každý skicrossař připravuje trochu jinak. Znám lidi, kteří tráví většinu jejich času ve fitku. To by mě ale nebavilo. Já jsem ráda venku.
A čistě ke skicrossu, na co se v tréninku soustředíte?
Vždycky se soustředím na to, co je zrovna třeba, co mi dělá problémy, nebo se podřizuji zdravotním omezením, která jsou v našem sportu běžná. Určitě se snažím dělat více dynamiky, různých skoků a výskoků, nebo třeba chodit na trampolíny či gymnastiku. To nikdy nebyly moje zrovna nejsilnější stránky. Většina toho se ale hodně shoduje s běžným tréninkem pro alpské lyžaře.
Jak dobře se znáte s dalšími českými lyžaři – třeba s Ester Ledeckou, Ondrou Bankem nebo Šárkou Strachovou? Trénovala jste s nimi?
Ester je o dost mladší, takže jsem se s ní spíše minula. Ale potkávali jsme se třeba na ledovcích. Ondra je zase o dost starší, ale s ním jsme se jednu dobu celkem potkávali na soustředěních, když jsem ještě jezdila alpské. A pak na nějakých závodech. Toho jsem měla vždycky strašně ráda, je to skvělý člověk. Šárka byla vždycky trochu mimo ostatní české lyžaře, ale na závodech jsme se potkávaly a známe se.
V letošní sezoně bylo vaším nejlepším výsledkem doposud šesté místo ve Světovém poháru. Jaký to byl závod co Vás toto umístění znamenalo?
Znamenalo to pro mě i pro celý tým hodně. Cesta k tomu umístě nebyla úplně jednoduchá a myslím, že jsme si jí všichni dost vydřeli, takže to bylo velkým zadostiučiněním, ale zároveň také potvrzením, že naše práce má cenu. Když mluvím v množném čísle, myslím tím krom sebe i tým který mi neskutečně pomáhá.
Jaký kolem sebe máte tým?
Je to především trenér a servisák v jedné osobě Zdenda Šafář, který tomu dává strašně energie. Už jen to kolik se mnou strávil času a ještě úplně nezešedivěl, je obdivuhodné. Pak je to náš sportovní ředitel a trenér Láďa Augusta a strašnou pomoc mám i ve fyzioterapeutce Zuzce Polanecké. Ti s námi především z finančních důvodů nemohou být stále, ale třeba na prosincové šňůře tomu tak bylo.
Jinak abych se vrátila k tomu závodu, bylo to poměrně zajímavé, v den kvalifikace jsem téměř nemohla chodit, protože jsem měla nějaké problémy se svaly a potkalo se mi to v koleni, takže jsem jela na prášcích. Naštěstí mě dala neskutečně dohromady, takže v den závodu jsem to za její asistence před každou jízdou zvládla už bez analgetik. Ale jinak to bylo super, jezdilo se mi tam strašně dobře a tak nějak jsem cítila, že by to mohlo být dobrý. Někdy vám to prostě od rána sedne, ani nevíte proč. Což se konečně stalo a já si po dlouhé době fakt věřila, že na ty holky mám. Trochu jen lituji jednoho střetu s Kanaďankou. Když jsem ji předjížděla, najela jsem jí na hůlku, zamotala se do ní a tím pádem jsem nemohla jít před ni, díky čemuž jsem skončila pouze v malém finále. Ale i tak to bylo super. Hrozně jsem si to užila.
Jak velký zájem je v Česku o skicross?
Myslím, že veřejnost už trochu začíná vědět, co skicross je. Mezi lyžaři to teď ale není úplně terno. Skicross se nedá jezdit bez alpského základu a ti, pro které by to připadalo v úvahu, často říkají, že by to jezdit chtěli. Málokdo se k tomu pak ale skutečně odhodlá. Někteří se bojí jezdit ve čtyřech, jiní asi skákat. Ale hlavně, jejich trenéři tomu nejsou moc naklonění. Je to škoda, skicross je krásný sport. A není to tak strašné, jak to možná vypadá.
Máte svůj lyžařský vzor?
Já jsem na tyhle vzory nikdy moc nebyla. Vždycky jsem strašně fandila Bode Millerovi, líbilo se mi, jak to měl úplně jinak než ostatní. Když bych si ale měla vybrat ze skicrossařů, určitě je to Ophelie David. Jezdí skicross neuvěřitelně dlouho, stále na špici, a i vzhledem k jejímu věku je obdivuhodné, v jaké kondici se udržuje. Navíc je skvělá i jako člověk. Vždycky s ní moc ráda trénuji nebo si povídám. Jestli je někdo inspirativní, tak je to ona.
