Nad očekávání nižší výsledek kvartálního vývoje amerického indexu výdajů na osobní spotřebu podpořil korekci dolarových zisků nad 1,0800 za euro. Z měn regionu je v zisku koruna a zlotý. Domácí měna se dostala pod 25,30 za euro.

Čína skupuje Evropu. Máme se začít bát?

Čínské investory láká Evropská unie, především pak velké společnosti s historií a dobrou reputací. Z nedávné doby můžeme jmenovat hned dva případy. Prvním je společnost Fosun International, která koupila 18 nemovitostí na Postupimském náměstí, druhým je pak ChemChina, jež investovala do italského výrobce pneumatik Pirelli. Není se čemu divit, dle agentury Bloomberg jsou čínští investoři, dokonce i ty státní, v Evropě mnohem oblíbenější než například Rusové.

Do roku 2011 byla Čína povětšinou příjemcem evropského kapitálu, avšak s příchodem dluhové krize se situace změnila. Některé evropské vlády tehdy přímo šílely po možnosti privatizovat státní majetek, stejně tak velké společnosti, které při výběru investorů přestaly být zbytečně vybíravé. Kruh těchto podniků je tvořen například švédskou automobilkou Volvo, Peugeot Citroen, módní značkou Sonya Rykiel či sítí restaurací Pizza Express. Celkově se dá říci, že příliv čínských investic do Evropské unie exponenciálně roste (viz. graf č.1).

Akvizice Peugeotu a Pizza Expressu během minulého roku přispěly k tomu, že se čínské fúze a akvizice v Evropě dostaly na rekordní maxima. I přesto, že trend přílivu čínských investic najdeme v mnoha zemích, v USA dokonce import čínského kapitálu převýšil export toho amerického směrem do Číny, Evropa je stále zemí číslo jedna (viz. graf č.2).

Celkově drží Čína zhruba jedno procento evropských akcií. To sice není velké číslo, avšak není v něm započten lokální boom soukromých čínských investic, které lze nalézt například na portugalském a lotyšském realitním trhu, kde fungují tzv. „golden visa“ programy. Ty umožňují cizincům při nákupu nemovitosti o určité ceně získat společně s tím i povolení k pobytu.

Evropa je taktéž relativně levná a otevřená, ale hlavně disponuje tím, co chce Čína nejvíc, a to jsou technologie a zvučná jména společností. Přesně to je i případ Pirelli. ChemChina je státem částečně vlastněná společnost, která ročně prodá dvacet milionů pneumatik. Její jméno, včetně jejích značek Rubber Six a Aeolus, zná ale minimum lidí, jelikož na rozdíl od Pirelli nemá za sebou slavnou závodnickou historii ani sérii kalendářů plných krásných žen.

Symbol italského průmyslu míří do čínských rukou. Za 7 miliard eur

Někteří investoři však namítají, že je Pirelli nadmíru nadhodnocená společnost, jelikož její výnos na akcii dosahuje 23násobku zisku na akcii. Je pravdou, že ukazatel P/E je v případě Michelinu (16násobek zisku na akcii) či korejského Kumho (11násobek zisku na akcii) mnohem atraktivnější, u Pirelli se však jedná o pátou nejhodnotnější společnost vyrábějící pneumatiky.

Pro ambiciózního investora s dostatkem peněz není koupě společnosti tohoto typu žádný problém. Její tržní kapitalizace dosahuje zhruba 7,5 miliardy dolarů, zatímco příjmy ChemChina za loňský rok dosáhly 40 miliard dolarů. To nejcennější na celé společnosti je ale její jméno a světová prestiž.

S tím taktéž souvisí specifikum čínských investic v Evropě. Naprostá většina jich je směřována do zaběhlých a relativně známých společností. Téměř žádné nejsou věnovány na projekty, které by vznikly tzv. na zelené louce. Na přeshraničních investicích samozřejmě není nic špatného. Faktem ale je, že jakmile se čím dál tím víc zaběhlých evropských podniků bude dostávat do čínských rukou, sílí i geopolitický aspekt celé situace. „V tu chvíli, kdy čínské peníze doslova padají z nebe, padá s nimi i trojský kůň, který do srdce Evropy přináší čínskou politiku a hodnoty,“ píše ve své studii Sophie Meunierová, vědecká pracovnice univerzity v Princetonu.

V rámci vztahů Evropy a Číny navíc nepanují stejně podmínky pro obě strany. Zatímco čínský kapitál má vstup na starý kontinent bez kdejak významných překážek, v opačném případě je tomu jinak. Pokud chtějí evropské podniky investovat v Číně, musejí zakládat joint venture s čínskými firmami, nemluvě o dalších regulacích vztahujících se na jednotlivé podnikatelské segmenty.

I přesto, že Evropa neustále apeluje na zlepšení podmínek přesunu kapitálu mezi zeměmi, stále je bez adekvátního výsledku. Někteří politici tak volají po odplatě v podobě zavedení přinejmenším stejných překážek, se kterými se evropské podniky potýkají ve snaze o vstup do čínské ekonomiky. Taktéž se množí hlasy, které tvrdí, že přílišná otevřenost čínským investicím znamená nepřímou podporu čínského režimu. Ten se poté společně se svými hodnotami rozpíná dál, i do zemí, kde o ně však vůbec nestojí.

Faktem je, že tento přístup je přehnaně protekcionistický. Nutné je si uvědomit, že uvalením přílišných restrikcí pohybu kapitálu mezi zeměmi poškozuje protekcionista nejen druhou zemi, na kterou byla omezení uvalena, ale především sebe a své občany.

Bloomberg, NYT, WSJ, teď Reuters. Kdo další si v Číně neškrtne?

7 %. Čínská ekonomika smí růst pomaleji

Newsletter