Malebná představa, že získáváme „čistou“ energii z hřejivého slunce či vesele rotujících větrníků je lákavá a chvályhodná, zároveň však trochu bledne ve světle reality. Známe vůbec základní informace o jejich zrodu a zániku po skončení životnosti?
Tak tady jich pár nabízím. Například podle týdeníku Hrot jsou k výrobě solárních panelů v Číně, která je dominantním producentem tohoto obnovitelného zdroje energie, s vysokou pravděpodobností ve velké míře zneužíváni lidé z otrockých pracovních lágrů v provincii Sin-ťiang, kde je utlačována ujgurská menšina. Kdejaký panel umístěný na našem domě tak v sobě nese lidské utrpění. Výrobci čokolád již uvádí, pokud jejich tabulky nevznikly z otrocké práce afrických dětí na kakaových plantážích. Dočkáme se toho i u solárních článků? Když k tomu ještě připočteme nutnou těžbu surovin, toxické exhalace při chemické výrobě fotovoltaiky, transport, a při odhadované velikosti tohoto byznysu na 60 miliard eur ročně, s 80% podílem právě Číny, je nad ono slunce jasnější, že tady jde hlavně o prachy a ne ekologii.
Další ránu ekologickým blouzněním zasadili sami vědci ze švédské Lundské univerzity, tedy země rozhodně seriózně stojící při obnovitelných zdrojích, kteří varují, že instalace solárních megaelektráren, třeba jak se navrhuje na pusté Sahaře, by dokonce naší planetu stejně oteplila. Účinnost těchto elektráren se totiž pohybuje kolem 20 % a zbytek se přeměňuje právě na teplo, které uniká do atmosféry. Vytápět tam totiž rozhodně není co.
Neméně problematická je rovněž likvidace či nákladná recyklace již doslouživších větrných turbín, a to vzhledem k jejich chemickému složení z kompozitů. Podle nedávné reportáže ČT existuje zatím v Evropě asi jediná recyklační firma, a to v Německu, což je při současném množství turbín na hraně životnosti a plánovaném boomu žalostně málo. V USA už zašli tak daleko, že je zahrabávají v pustých lokalitách do obřích děr. Vypovídá to hodně o současném neekologickém stylu naší civilizace – nejdříve se napakujme a pak se uvidí (nejlépe v příští generaci). A na tom bychom se neměli podílet. Všechny tyto náklady nakonec těžce zacálujeme a výsledek je ve hvězdách.
Nutně tak musí na mysli vytanout, proč se vehementně brojí proti využívání „špinavých“ fosílií, které však na rozdíl od rádoby „čistých“ zdrojů alespoň zvládnou naše peněženky. Vězte, že za loňský rok 2020 utratily německé domácnosti, které jsou po odpojování uhelných a jaderných bloků závislé čím dál tím více na obnovitelných zdrojích, už o miliardu eur více než v roce předchozím. Celkem jim byl loni vystaven účet na 37,8 miliard eur! A také letos se očekává, že cena za energie ještě více pro tamní obyvatele poroste, protože německá vláda tímto způsobem financuje právě odklon od uhlí a jádra směrem k obnovitelným zdrojům. Nás Čechy asi před tímto trendem ani Bůh neochrání. Natolik jsou energetiky obou našich států i zběsilá unijní politika fandící jenom a pouze „zelené“, navzdory nákladům provázány, bohužel.
Po přetrvávající pandemii navíc určitě zchudneme, protože mnohasetmiliardové dluhy prostě budeme muset zaplatit, a tyto experimenty nás mohou dorazit. Byť asi marně, přesto znovu žádáme: Ponechme si tradiční domácí surovinu do doby, než se všechny tyto problémy podaří uspokojivě vyřešit, což těžko bude do roku 2038 či dokonce 2033, jak předpokládají harmonogramy ukončení výroby energií z uhlí u nás. Proč máme platit za energie vzhledem k výše popsanému zbytečně více, než je potřeba? A ještě na závěr. Co se třeba taky jeden každý zamyslet nad omezením spotřeby energie? Průmysl či stavebnictví se o to již delší čas váhavě pokouší, ale přispět můžeme i my. Opravdu musíme všude jezdit (elektrickým) autem, používat elektrické kartáčky na zuby či neustále „šťavit“ mobily? V tomto kontextu mi snad budiž odpuštěno, že jsem při ťukání tohoto článku také spotřeboval nějaký proud.
