Co je doma, se počítá a nerozplyne!

Zdroj: Depositphotos

Zaujaly nás nedávno dva pohledy Michala Šnobra, který se už léta coby menšinový akcionář ČEZu vyjadřuje proti stavbě gigantického jaderného bloku v ČR. Jeden se týkal právě možné dostavby Dukovan a druhý stále vyšší potřeby dodávek ruského plynu do ČR. Předesíláme, že se jako poučení laici s ním nechceme a nemůžeme poměřovat co do hloubky energetické odbornosti či erudice. Přesto chceme a musíme poměřit tyto názory investora, akcionáře či byznysmena, i pohledem toho, kdo je na konci, či začátku (podle toho, jak se to vezme) každého ekonomického řetězce. Tedy zákazníka, v tomto případě spotřebitele elektřiny.

Stejně jako on sdílíme velké obavy z několikasetmiliardového dobrodružství v honbě za rozšíření jaderných Dukovan. Jeho prohlášení o kobercové bombě pro vývoj v energetice České republiky, navíc s konstatováním, že elektřina z nového bloku by byla extrémně drahá, můžeme z fleku podepsat. A byť prý my Češi bohatneme a energetická chudoba se u nás za deset let snížila o 2,2 procenta, pořád nás ale je takto chudých 300 tisíc (!), kteří nemají na to, aby si v zimě zatopili, obavy z ní nemizí. Informace o termínové nespolehlivosti dodavatelů jaderných elektráren a obrovské prodražování těchto projektů (stačí se podívat do slovenských Mochovců) je jen prohlubují.

Tam kde se s M. Šnobrem neshodneme, je pohled na dodávky plynu (jedno, jestli ruského nebo odjinud), které už podle něj nejsou dávno hrozbou. Ano, aktuálně nyní tomu tak asi není. Možná proto, že německá protekce brání uplatnit sankce na jeho import potom, co se po anexi Krymu Rusko dostalo na obchodní black list v řadě strategických komodit. Plynu a dostavby druhé větve Nord Streamu se tak nějak díky Německu tato stopka netýká. Jenže je možné toto považovat za neměnný stav, zvlášť když čas od času i z vrcholných míst německé politiky volání po plynových sankcích směrem k Rusku zaznívá (nyní opět více intenzivněji po uvěznění opozičního předáka Navalného)? A kdy americká vládní administrativa dělá, co může, aby Nord Stream 2 zablokovala?

Už nyní se díky sankcím USA na firmy, které jej stavěly, projekt opozdil a prodražil (zatím se píše o 1 miliardě eur). Ano, je pravda, že konkurence dovozu břidlicového plynu přes oceán nám nyní cenově pomohla, ale je otázkou, co s cenami udělá do budoucna. Výsledkem může být klidně pravý opak, zvlášť když už i čeští analytici něco podobného avizují jako například Jan Raška z Fio banky, který již letos ke zlevňování energií nevidí důvod, protože se musí plnit klimatické cíle a nastal brexit.

Natisíckrát nám může také někdo slibovat bezpečnost dodávek a přijatelné ceny, ale historické zkušenosti nás přesvědčují, že stačí někdy i malá změna a je to jinak. Změní se persony, odkloní se nejen politické sympatie nebo dojde k jiným okolnostem, kohouty se zavřou, lodě s plynojemy odkloní do jiných přístavů a máme tady v případě vybudování nových plynových elektráren, když to přeženeme, drahé hromady železného šrotu, v nichž nebude co pálit. To je prostě riziko každé dodávky, kterou nemám a nemůžu mít pod 100procentní kontrolou.

Sporná je také Šnobrova argumentace emisní stopy zemního plynu spojená konkrétně se skleníkovým CO2. Ano, při samotném spalování jsou jeho emise nižší než například u uhlí, ale není žádným tajemstvím, že při jeho těžbě a transportu jej uniká daleko více, a ještě se připojují daleko agresivnější skleníkové emise, jako je např. methan. V součtu se tak uhlíková stopa fosilního plynu od fosilního uhlí moc lišit nebude. Tím nepopíráme, že nahrazení uhlí plynem je úplný nesmysl. Bohužel není, když nám propojenost energetiky s Německem a evropskou bezemisní mantrou asi jiné šance nedává.

Nám jde stále více méně o jednu jedinou věc, kterou budeme opakovat donekonečna – abychom cenově ustáli platby za energie nejen dnes, ale i za deset či dvacet let. Nepřipouštěje si též, že by se taky díky experimentům s OZE mohl sem tam dostavit blackout, jako to hrozilo (nebýt jádra a uhlí) nedávno v Rakousku. Jinými slovy, nespěchejme překotně od domácích zdrojů, byť jsou třeba uhelné, vzdejme se jich až budeme mít skutečnou náhradu. Třeba v podobě reálných vodíkových technologií, malých jaderných elektráren, bateriových úložišť přebytků OZE, v nichž elektřina vydrží v řádů týdnů nikoli hodin, protože my Češi přeci nejlíp víme: Co je doma, se počítá, pánové (i dámy).

Newsletter