Dospěl jsem do věku, kdy začínám mezi svými známými pozorovat rozpady manželství či dlouhodobých partnerství, často za přítomnosti malých dětí. Důvody se různí, ale zajímavé je, že po fázi nejtěžšího emocionálního zranění (6 – 18 měsíců) mnohdy nastupují pochyby, jestli k rozchodu vůbec muselo dojít. Nedávno mi kamarádka – druhým rokem samoživitelka – vyprávěla, jak při příležitosti závodů syna strávila odpoledne se svým bývalým manželem. Večer za ní desetiletý syn přišel a řekl: „To byl krásný den, viď?“ A ona to vnímala úplně stejně.
Ještě než povím, co jsem jí na ten příběh odpověděl, přiznám, že jako první myšlenka mě napadla paralela se specifickou oblastí akciového investování – prodejem dlouhodobé pozice. A přestože vím, že investování a vztahy nejsou souměřitelné, možná nejsou v principu ani tak oddělené, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pokusím se tedy svou úvahu rozvést.
„Existuje tisíc důvodů, proč akcie prodat, ale jen jeden, proč koupit,“ říká se na burze. A z mého pohledu je to v partnerství podobné. Existuje tisíc důvodů, proč vztah ukončit, ale pouze jeden, proč ho začít. Tím důvodem je, že oba partneři v něm cítí smysl, naplnění svého niterního, individuálního příběhu, navzdory omezením, která jsou s tím neodvratně spojena.
Protože důvod pro koupi, stejně jako pro začátek vztahu, je jeden (ne tisícerý), je lépe uchopitelný a lidé se mu více věnují. Partneři se obvykle nějakou dobu poznávají, ladí, vědomě a vzájemně se ujišťují (i skrze institut manželství). Rozchod, kterého by bylo možné následně litovat, oproti tomu probíhá spíše impulzivně. Analogicky k tomu profesionální investoři tráví analýzou nákupních příležitostí nepoměrně více času než úvahami o prodeji, a také z pohledu atribuční analýzy je jejich schopnost správně prodat výrazně horší, než je tomu u nákupu (Akepanidtaworn, Di Mascio, Imas, Schmidt). Proces prodeje (tisícerý) je totiž méně standardizovatelný, porušuje status quo, nutí podtrhnout mentální „účet“ a navíc implicitně vyžaduje porovnání s jinými příležitostmi. O dost jednodušší je tedy zaměstnávat okolí i sebe novými nákupy (u nichž se ještě neví, jak dopadnou, takže lze alespoň doufat) a prodejům se systematicky příliš nevěnovat.
To se dá ještě vcelku dobře pochopit. Zajímavější moment ovšem nastává – když už k prodeji z jakéhokoliv důvodu došlo – zda danou investici po čase znovu zvážit k nákupu či ne? A tady se děje něco neintuitivního. Investoři se k dříve uzavřeným pozicím spíše nevracejí. Když jsem si v roce 2019 dělal malý průzkum pro svou knihu, Ján Hájek v dvanáctileté historii fondu TopStocks držel akcie 75 různých firem, ale pouze jednou se jednalo o firmu, kterou předtím prodal. Daniel Gladiš za patnáct let ve Vltava Fund otevřel přes 150 pozic, ale pouze dvakrát se k určité investici vrátil.
Když ale předtím danou firmu koupili a drželi, pravděpodobně se naučili spoustu věcí o jejím fungování, ne? Neměl by tedy „návrat“ k ní být lehčí a pravděpodobnější, než výběr nové?
Ano, ale pochopitelně pouze ve světě bez emocí. Když si vypůjčím slova Petera Lynche: „Lidé chápou, že běžná praxe kupování, prodávání a zapomínání dlouhých seznamů akcií stěží vede k úspěchu, ale přesto k ní sklouzávají. Chtějí vypudit staré akcie z mysli, protože historické obchody jsou vždycky spojeny s bolestnými vzpomínkami. Buď jsme přišli o peníze tím, že jsme prodali příliš pozdě, anebo jsme ztratili tím, že jsme prodali příliš brzy. Tak či tak, pokaždé by na to člověk raději zapomněl.“
A právě tady – přestože to může vypadat necitlivě – chci dokončit oslí můstek k tématu rozchodů. Neplašíme náhodou myšlenky na ně, jelikož by nám připomínaly, že jsme odešli příliš pozdě (dovedli vztah k agónii) či příliš brzy (nedali mu šanci na obnovu)? Nesnažíme se právě kvůli této hypotetické a neveselé kalkulaci zapomenout na všechny formy „konce“, které jsme prožili, a přeneseně tím také na finální konec, který nás všechny bez výjimky čeká? Myslím, že mnohdy ano.
Začátek a konec jsou ovšem stejně důležité. V čínské lidové moudrosti mají dokonce identickou povahu – jinovou. Ta započíná a končí všechny děje, zatímco komplementární jing dynamicky vyplňuje jejich trvání. Všechno musí být pohromadě, aby svět fungoval. A proto ani psychicky zdravý jedinec netouží ustavičně zapomínat. „To, že člověk byl, je nejlepším důkazem toho, že stále je,“ připomíná Viktor Frankl. Bez různých milníků, občasného utrpení, a nakonec i smrti není život kompletní. Bolestné vzpomínky nebo vyhlídky na konec ho nedevalvují, ba právě naopak. Dávají mu novou perspektivu. Například v tom ohledu, že člověk odpuštěním a porozuměním může význam minulosti transformovat. Svým způsobem se k ní může vrátit, a tím vykročit vpřed.
Nikdy bych si netroufl tvrdit, že je to jednoduché, ani že je to vždy možné či finálně úspěšné. Ale údaje z USA praví, že ve zhruba 10 – 15 procentech případů, se k sobě lidé po rozvodu vrátí. V 6 procentech dokonce opětně uzavřou manželství (a ta jsou pak pevnější, než je statistický průměr). Přestože dříve podlehli některému z „tisíců důvodů“, proč odejít, našli tito lidé odvahu znovu prozkoumat svůj postoj a případně rozfoukat jiskřičky smyslu, které je úplně na začátku svedly dohromady. Jestliže podle Eleanor Bertine manželství představuje „slib, že vyčerpáme všechny možnosti k záchraně vztahu, než se rozejdeme,“ tito lidé se nebáli vyčerpat všechny možnosti k záchraně vztahu i poté, co už se rozešli. Zřejmě není nutné zdůrazňovat, jak obrovský benefit to mohlo mít nejen pro ně v případě, že měli děti.
Mým rodičům se to nepovedlo. Rozvedli se, když mi bylo devět, a už se k sobě nevrátili. Možná proto mě tak zasáhlo, když mi kamarádka vyprávěla svůj příběh. Na oplátku jsem jí popsal, jak neoptimálně přistupují k prodejům akcioví investoři, abych ukázal, že být v určitý moment zraněný a přemožený emocemi je typicky lidské, ale zároveň je v lidských silách dané situaci porozumět, zpracovat ji a třeba se po čase rozhodnout jinak. Koneckonců, svoji první šanci jsme dostali každý. Jestli dáme či přijmeme tu druhou, třetí… už na Bohu není.
Citovaná literatura:
Akepanidtaworn, Klakow – Di Mascio, Rick – Imas, Alex – Schmidt, Lawrence (2018). Selling Fast and Buying Slow: Heuristics and Trading Performance of Institutional Investors.
Bertine, Eleanor (1992). Close Relationships: Family, Friendship, Marriage.
Frankl, Viktor Emanuel (1994). Člověk hledá smysl: Úvod do logoterapie.
Lynch, Peter (1993). Beating the Street.
Disclaimer: Tento článek má pouze informativní charakter a neslouží jako investiční doporučení dle zákona č. 256/2004 Sb. o podnikání na kapitálovém trhu. Při zpracování tohoto článku autor vycházel z veřejně dostupných zdrojů. Za případné chyby v textu nebo v datech nenesou společnosti Roklen Holding a.s. ani Roklen360 a.s. zodpovědnost.
