Během posledních šesti let je nejcharakterističtějším znakem bankovního sektoru navyšování minimálních kapitálových požadavků. Bankovní regulátoři si po finanční krizi dali za cíl zvýšit kapitálový polštář soukromých bank natolik, aby případný finanční otřes nezpůsobil hromadný bankrot systémově důležitých institucí.
Evropské banky se tak všemi způsoby snaží co nejsnáze a hlavně co nejlevněji navýšit svůj kapitál. Posledním výsledkem jejich „finančního inženýrství“ je dle serveru Financial Times nový typ ztrátu pohlcujícího dluhopisu (tzv. loss-absorbing bond).
V podstatě se bude jednat o dluhopis, který bude emitován proto, aby banka získala finanční zdroje, jež by mohla použít, pokud by se bankovní sektor dostal do problémů. De facto se tak jedná o instrument, díky kterému banka získá dodatečný kapitál určený k pokrytí případných ztrát. O těch však nelze říci, že opravdu nastanou, což se nutně projeví ve výnosu samotného titulu. Ten by měl být totiž mnohem nižší než v případě jiných bankovních dluhopisů.
Pod tlakem nových návrhů ze strany mezinárodních regulátorů bude tedy muset 27 největších, systémově důležitých, bank navýšit svůj kapitál o téměř dvojnásobek, než požaduje současná regulace Basel III. Podle údajů Citigtroup se tak na evropském bankovním trhu objevila kapitálová díra o velikosti zhruba 200 až 300 miliard eur.
Návrh, který takto zahýbal bankovním světem, vystupuje pod zkratkou „TLAC“ (total loss-absorbing capacity), neboli ve volném překladu „celková ztrátu vstřebávající kapacita“. Podle zveřejněných údajů České centrální banky by „požadavky z TLAC měly „sedět“ nad kapitálovými rezervami Basel III.“ Jejich výše by pak měla dosahovat 16 – 20 % hodnoty držených rizikově vážených aktiv jednotlivých bank. Stejně jako v případě Basel III by tento nový požadavek měl být splněn do konce roku 2019.
„Čísla jsou poměrně vysoká. Banky jsou tak o to víc motivovány k tomu, aby vymyslely, jak co nejlevněji splnit tyto nové požadavky, a to i prostřednictvím vydání doposud nového instrumentu,“ řekl pro server FT Jonathan Weinberger, šéf oddělení finančního inženýrství v Société Générale.
Nový typ dluhopisu by se od těch seniorních lišil především ve výši pravidelně vypláceného kupónu, který by byl mnohem nižší. V rámci tradiční bankovní hierarchie platí, že v případě defaultu jsou jako první vyplaceni držitelé seniorních dluhopisů, po nich pak následují majitelé akcií a až poté vlastníci dluhopisů, ze kterých je vytvořen tzv. kapitál Tier 1 a Tier 2. Výnos je poté odvozen od rizikovosti instrumentu. Nové bondy by pak v rámci tohoto žebříčku měly stát mezi dluhopisy Tier 2 a těmi seniorními.
Seniorní dluhopisy, které v podstatě tvoří jádro kapitálového financování bank, by mohly představovat 2,5 % dodatečného kapitálu vytvořeného díky návrhu TLAC, což by ve výsledku z původní 8% kapitálové přiměřenosti pod taktovkou Basel III zanechalo pouze 5,5 %. Podle výzkumu Société Générale by pak tento „zbytek“ v případě typické světové banky, držící rizikově vážená aktiva o hodnotě 500 miliard eur, odpovídal zhruba 27,5 miliardám eur. Banky by tak díky změně typu dluhopisu mohly ušetřit podstatnou část jen na kupónových platbách.
Weinberger vysvětluje podstatu rozdílu mezi jednotlivými emisemi takto: „Každé jedno procento z 500 miliard eur je 5 miliard. Pokud by banky zvýšily objem dluhopisů Tier 1, ze kterých vyplácí 6,5% kupón, o 5 miliard eur, zvýšily by se jim roční náklady o 325 milionů eur. Pokud by naopak emitovaly dluhopisy Tier 2, jež nesou 3,5% výnos, úrokové náklady by jim za jeden rok vzrostly o 175 milionů eur. Na základě tohoto výpočtu tak zjišťujeme, že samotné rozhodnutí o typu dluhopisové emise má roční hodnotu 150 miliard eur, což odpovídá 1 % rizikově vážených aktiv. Při 5,5 % těchto aktiv je to pak 825 milionů eur za rok.“
Toto regulatorní postrčení přichází v době, kdy emise dluhových instrumentů bank dosáhla během minulého roku historického maxima. Stalo se tak především v důsledku zpřísnění kapitálových opatření, která následovala po globální finanční krizi. Ta donutila banky nafouknout své bilance právě pomocí emise ztráty pohlcujících dluhopisů. Banky tak více jak zdvojnásobily objem emitovaných bondů až na 274 miliard dolarů. Emise akcií pak meziročně vzrostly o 29 % až na 69,2 miliard dolarů.
Co se týče připravované emise netypických dluhových instrumentů, ta bude záležet čistě na právních pravidlech, kterým budou tyto tituly podřízeny. „Pravděpodobně to bude velice složitá situace, jelikož spousta bank řadí Tier 2 dluhopisy těsně pod seniorní bondy. Tím pádem budou banky muset počkat, dokud nevyprší jejich splatnost a až poté emitovat ty nové,“ vysvětlil situaci Tom Grant z mezinárodní právnické společnosti Allen & Overy.
Jiným důvodem, proč chtějí banky vydat nové dluhopisy, je snaha ochránit současné držitele seniorních bondů. Výnos těchto instrumentů, který budou muset banky jejich držitelům zaplatit, se bude pravděpodobně zvyšovat s tím, jak chtějí regulátoři přesunout případné ztráty banky na jejich věřitele. Tím pádem, čím více bude nových ztrátu absorbujících dluhopisů, tím klidnější budou majitelé těch seniorních.
„Čím více kapitálu se vloží mezi seniorní a Tier 2 dluhové instrumenty, tím menšímu riziku budou vystaveni majitelé těch seniorních. To se pak pozitivně projeví na celkových nákladech financování banky a stejně tak i v hodnocení ratingovými agenturami,“ řekl Khalid Krim, vedoucí evropské kapitálové divize v Morgan Stanley.
Někteří bankéři však zpřísnění kapitálových požadavků kritizují. Nutnost vydat nové bankovní instrumenty totiž povede ve výsledku i ke snížení vyplácených dividend a projeví se pravděpodobně i na výplatní pásce zaměstnanců.
Bankovní regulace účinné od 2015. Které to jsou a co přinesou?
