Představte si situaci, kdy si chcete pojistit dům proti požáru, přírodní katastrofě či jinému neštěstí, ale nemusíte za to nic platit. Celkem nezvyklá představa, že? Ale přesně toto téma je v poslední době hojně probíráno na trhu swapů úvěrového selhání (Credit Default Swap, CDS).
V dnešním světě, kdy se zhruba čtvrtina státních dluhopisů zemí eurozóny obchoduje se záporným výnosem, se tento trend, resp. spekulace o něm, dostává i do dalších oblastí. Pokud jsou investoři ochotni platit vládám za to, že jim půjčí peníze, jak nízko se může dostat cena CDS? Může být toto zajištění zadarmo, nebo mohou za něj investoři dokonce dostávat zaplaceno?
Swap úvěrového selhání není technicky pojištění, avšak tato analogie značně usnadní pochopení, jak tento derivát funguje. Pokud nevěříte tomu, že konkrétní společnost či stát splní svoje závazky vůči vám, můžete si sjednat CDS. Jakmile se tak stane, stává se z vás kupující, který za derivát platí periodické prémie prodávajícímu, zatímco ten je povinen vám v případě defaultu společnosti či státu vyplatit předem dohodnuté plnění. Obecně platí, že ceny těchto instrumentů rostou s tím, jak se zvyšuje pravděpodobnost selhání emitenta podkladového aktiva.
Spready CDS vystavených na dluhopisy zemí s vysokým ratingem se za poslední dobu dostaly těsně nad nulu. Jednoroční německý swap se dle data společnosti Markit obchoduje za prémii 0,03 %, což odpovídá 3 tisícům dolarů, které kupující platí za jednoroční zajištění německých dluhopisů o hodnotě 10 milionů dolarů.
Server Wall Street Journal se v rámci svého šetření ohledně otázky zápornosti swapů úvěrového selhání dotázal několika seniorních bankéřů, zda je něco podobného opravdu možné. Jeden z nich, který si však přál zůstat v anonymitě, si takovou situaci dokáže představit. Záporné CDS by dle něj kupovaly především hedgeové fondy, které by je posléze mohly využít v rámci arbitráží.
Wolfgang Kuhn, šéf úvěrového oddělení společnosti Aberdeen Asset management, řekl, že si na takový případ dokonce vzpomíná. Negativní CDS se prý objevily v době úvěrového boomu v roce 2007. Avšak domnívá se, že tato neobvyklost vznikla pouze proto, že banka kotující ceny instrumentu ho už nechtěla držet ve svém účetnictví. „Pokud se dostaneme do situace, kdy je obtížné vydělat peníze, je možné, že se tato situace opět objeví,“ dodal Kuhn s důrazem na dnešní dluhopisovou situaci.
Někteří odborníci tuto možnost ale zamítají. „Spread CDS představuje prémiovou platbu, kterou platí kupující za zajištění. Z toho důvodu se nikdy nemůže dostat do záporu,“ řekl Gavan Nolan, ředitel úvěrového oddělení Markitu. K tomu poté dodal, že většina swapů navázaných na státní dluhopisy se prodává lehce nad výnosem těchto bondů. Banky se tak pomocí těchto derivátů chtějí zajistit proti selhání konkrétních zemí, jejichž dluhopisy drží ve své portfoliu.
Výčet pesimistů pak uzavírá Carl Norrey, jeden z vedoucích sekce evropského úrokového obchodování v JP Morgan. „Proč by kdokoliv platil za zajištění někoho jiného?“ ptá se Norrey. „Investoři, jako například penzijní fondy, jsou nuceni nakupovat bondy se záporným výnosem, protože musí někde „zaparkovat“ své peníze. To samé však neplatí pro CDS, nikdo není nucen, aby prodával zajištění, ledaže by mělo sloužit k tomu, jak se zbavit předchozí investice,“ míní Norrey.
Dle něj by ale mohla nastat teoretická situace, kdy je obchodník ochoten platit za to, že se může oprostit od existujícího kontraktu, pokud jsou jeho náklady vyšší než náklady vyvázání stejného kontraktu kvůli regulačním kapitálovým požadavkům. Norrey si však není vědom, že by v praxi k něčemu takovému opravdu docházelo. Proto i tak stále počítá s tím, že pomyslné dno CDS bude vždy pouze a jen nula.
Faktem ale zůstává, že si investoři a analytici mysleli to samé o dluhopisech. Kasali se, že takový bond, za který by museli sami platit, by si přece nikdo nekoupil. Nakonec se ale opak stal pravdou. Spousty z nich teď ve svých portfoliích drží přesně tyto instrumenty.
