V případě platnosti teorie efektivních trhů by byl život investorů na akciových trzích poměrně jednoduchý. Ceny akcií by plně odrážely hodnoty kurzotvorných faktorů, jako jsou především očekávané zisky, dividendy či úroveň rizika. Všudypřítomný ziskový motiv a tvrdá konkurence příznačná pro finanční trhy by přitom plynule zajišťovaly, že žádná akcie by přinejmenším po dlouho dobu nemohla zůstat podhodnocená ani nadhodnocená, ale její cena by zpravidla přesně odrážela onu pověstnou mystickou vnitřní hodnotu cenného papíru.
To také znamená, že žádný investor by svými nákupy či prodeji nemohl příliš prodělat, ale ani vydělat, jelikož cenné papíry by stály přesně tolik, kolik stát mají. Pokud totiž již byly všechny relevantní informace v cenách instrumentů promítnuty a jiné již známé nejsou, pak se akciové kurzy musí pohybovat náhodně v závislosti na vzniku nových informací čili neočekávané změně kurzotvorných faktorů, a jejich budoucí ceny se tedy nedají žádným smysluplným způsobem předpovědět.
Nejlepší předpovědí budoucí ceny akcie je tak cena současná, která odráží vše, co nyní víme. Tuto hypotézu náhodné procházky, která je logickou implikací teorie efektivních trhů, svérázným způsobem interpretoval Benoit Mandelbrot: „Dejme tomu, že uvidíte člověka opilého namol, jak vrávorá otevřeným polem. Jestliže půjdete kolem později, jak daleko se mezitím dostane? No, když si to tak šněroval, mohl jít dva kroky doleva, tři doprava, čtyři zpátky a tak dále. V průměru – stejně jako při házení mincí – se nedostal nikam.“
Náhodná procházka po Wall Street: Proč nemohou vznikat bubliny?
Naneštěstí pro ty, kteří touží po tomto světě spravedlnosti ve světě financí, kde by všichni dosahovali přibližně stejných rizikově očištěných výnosů, bubliny, které (nejen) na akciových trzích čas od času nevyhnutelně vznikají, vrhají na hypotézu efektních trhů přinejmenším velký stín pochybností.
V jednom měl však Eugene Fama, který tuto slavnou teorii stvořil, pravdu: jak technická, tak fundamentální či jakákoliv jiná analýza, která se snaží predikovat budoucí akciové kurzy, je zbytečná. Jinými slovy, všichni mají – podobně jako při házení mincí – stejnou šanci na úspěch, a zkušenému analytikovi se tak dokáže vyrovnat průměrná opice. Alespoň to tedy platí na jedné straně trhu, zjistili ve své práci Klakow Akepanidtaworn, Rick Di Mascio, Alex Imas a Lawrence Schmidt.
Ekonomové zkoumali více než 4 miliony obchodů provedených mezi roky 2000 až 2016 v rámci 783 portfolií institucionálních investorů, přičemž zjistili, že nakupování akcií – něco, nad čím také patřičně dlouho přemýšlejí – těmto profesionálním správcům aktiv poměrně jde. Problém však nastává při stock pickingu, když se rozhodují, co mají prodat. Toto totiž zjevně lépe zvládne i opice se šipkou v ruce, implikuje závěr odborného článku publikovaného na jaře tohoto roku.
O Deníčku investora, finančním inženýrství a dalším – https://t.co/5I09iNDDcb https://t.co/UakPcJs4bd prostřednictvím @roklen24 @saxobank pic.twitter.com/z80kaCqexJ
— Roklen24.cz (@roklen24) 31. července 2019
Vědci ve svém kvazi-experimentu nicméně nepoužívali skutečné opice, které by šipkou mířily na terč, kde by místo čísel byly názvy akcií, ale jejich věrné počítačové simulace, které se o tom, kterou akcii mají koupit či prodat, rozhodovaly zcela náhodně. Na začátku šlo tedy o portfolia se stejným složením, jaké měla portfolia institucionálních investorů, pouze následující nákupní a prodejní aktivity byly „pozměněny“.
A když při nákupu akcií profesionální správci aktiv virtuální opice, které jen jako by náhodně házely šipkami, přesvědčivě porážely, na druhé straně trhu – v případě prodejů aktiv – dosahovala simulovaná portfolia lepších výsledků než skutečná portfolia institucionálních investorů. Třebaže autoři, jak je cituje server Bloomberg, přisuzují tento relativní neúspěch profesionálních správců aktiv „asymetrickému přidělování kognitivních zdrojů“, tedy, že přemítáním nad tím, co mají koupit, věnují o mnoho více času než analýze toho, co mají prodat, ve skutečnosti by si mohli polepšit i tím, kdyby při prodeji akcií vůbec nepřemýšleli.
Počítačově simulovaná portfolia představující opice mířící na terč totiž při svých náhodných prodejích dokázala oproti skutečným rozhodnutím institucionálních investorů „vydělat“ celých 100 bazických bodů čili jeden procentní bod výnosu na roční bázi. To se sice může zdát jako málo, nicméně při velkých objemech portfolií profesionálních správců aktiv to není úplně zanedbatelná částka.
