Kovanda: Babiš zemi zadlužuje více, než je třeba

V následujícím textu reaguji na článek ministra financí Andreje Babiše, ve kterém kritizoval můj předchozí text.

Hlavním terčem mé kritiky v něm byla ministrova teze, že pokud se nebudeme zadlužovat v době záporných úrokových sazeb, děláme velkou chybu.

Rozumím tomu, jak ministerstvo financí uvádí ve Strategii financování a řízení státního dluhu ČR 2016, že může být výhodné si na finančních trzích půjčovat právě nyní, v době, kdy mnohé dluhopisy české vlády vykazují záporné výnosy. To by však samo o sobě nemělo být stimulem k vyššímu tempu zadlužování, než jaké je národohospodářsky kýžené.

Rozumím také tomu, že tempo zadlužování vykazuje v jednotlivých kvartálech i výrazné výkyvy. Výkyv směrem nahoru v letošním prvním čtvrtletí nijak nepřeceňuji. Upozorňuji však, že dluh narostl nejvýrazněji od roku 2013, což je fakt. Je to podobná logika věci, jako když se ministerstvo chlubí tím, že státní rozpočet za první čtvrtletí vykazuje nejvyšší přebytek od roku 1993, a sice 43,60 miliardy korun (viz zde). Opravdu důležitý totiž bude teprve výsledek za celý rok. Ostatně třeba v roce 2014 vykazoval státní rozpočet po skončení prvního kvartálu přebytek 43,59 miliardy korun, tedy v podstatě shodný výsledek jako letos, aby nakonec skončil za celý rok ve schodku 77,78 miliardy korun (viz zde).

Přesto všechno vyjadřuji obavu, že příznivé podmínky na finančních trzích, tedy ony nízké, ba záporné úrokové sazby, mohou snadno snížit fiskální disciplínu vlády. Není to jen obava má. Podobně se vyjadřuje například Hervé Hannoun, vrcholný představitel basilejské Banky pro mezinárodní platby, tedy jakési „centrální banky centrálních bank“. Ten ve své loňské analýze (Hannoun, 2015, str. 6) varovně uvádí, že „vlády v prostředí extrémně nízkých úrokových sazeb nepociťují tlak k redukci svého zadlužení. Negativní úrokové sazby je pak dokonce podněcují k tomu, aby si půjčovaly více. A když se vládní půjčování stává ‚obědem zdarmaʻ, zřetelně odrazuje od fiskální disciplíny.“ Tato kritika jako by přesně cílila na Babišův výrok (Babiš, 2016), že „nevyužít stavu, kdy jsou věřitelé ochotni za to, že státu půjčují, platit, by bylo velkou chybou.“

 

Zastávám názor, že by to žádnou velkou chybou nebylo. Záporné sazby vykazuje část tuzemských dluhopisů z podstatné míry proto, že Evropská centrální banka a Česká národní banka nekonvenčně uvolňují měnové podmínky, čímž stlačují úrokové sazby v ekonomice. Z obdobného důvodu jsou nyní rekordně levné třeba hypotéky v ČR. Nejde primárně o projev ukázněné fiskální politiky české vlády, ale právě o výsledek krajně uvolněné měnové politiky centrálních bank. Ve své podstatě záporné sazby dokonce vlastně signalizují neblahý pokrizový stav evropských ekonomik. Záporných výnosů dosahují momentálně dluhopisy řady jiných zemí. I takových, jako je třeba Itálie (viz zde), které z hlediska správy veřejných financí tradičně slouží spíše jako odstrašující příklad, alespoň v evropském kontextu.

Proč centrální banky stlačují úrokové sazby? Kupují politikům čas. Jde jim kromě jiného o to, aby politici v takto získané době prováděli potřebné strukturální a fiskální reformy. Aby oddlužovali své ekonomiky. Protože finanční krize, s jejímiž důsledky se dosud vypořádáváme, vznikla z podstatné míry z důvodu enormního zadlužení. Když minulý týden Mario Draghi, šéf Evropské centrální banky, zvyšoval po měnověpolitickém zasedání nezvykle hlas, bylo to právě i proto, aby se politici konečně probudili (že zatím „spí“, dokládá třeba tato analýza). Zvyšoval tak svým způsobem hlas i na Babiše (Kovanda, 2016). 

Ostatně byl to sám Babiš, který v roce 2014 prognózoval vyrovnaný rozpočet ČR v roce 2017. „K tomu [k vyrovnanému rozpočtu v roce 2017, pozn. LK] směřujeme, takový je cíl,“ prohlásil například v Otázkách Václava Moravce koncem června 2014.  Neuplynuly ani dva roky a všechno je úplně jinak. Podle nejnovějšího plánu ministerstva financí se v roce příštím žádného vyrovnaného rozpočtu nedočkáme. Naopak, v plánu je schodek 60 miliard korun. A nedočkáme se ani v roce 2018, ba ani v roce 2019, kdy ministr plánuje deficit 50, resp. 30 miliard korun (viz zde).

Změnily se od června 2014 nějak výrazně makroekonomické podmínky? Nacházela se ekonomika ČR od té doby ve výrazně horším než tehdy předpokládaném stavu, takže se vláda rozhodla ji deficitně stimulovat? To by růst deficitu ospravedlňovalo, alespoň tedy z keynesovské perspektivy. Jenže nic takového se nestalo. Ekonomika ČR naopak v roce 2015 podala lepší výkon, než s jakým počítali i ti největší optimisté.

Podle makroekonomické predikce ministerstva financí z dubna předloňského roku, která tedy byla aktuální v době, kdy ministr Babiš vystoupil ve zmíněných Otázkách, měl růst hrubého domácího produktu ČR v roce 2015 činit dvě procenta (viz zde). Ekonomika ale nakonec dosáhla růstu 4,3 procenta, tedy více než dvojnásobného. Pokud v roce 2014 mělo být možné podle ministra Babiše dosáhnout vyrovnaného rozpočtu v roce 2017, proč to nakonec není možné ani v roce 2019? Navíc poté, co ekonomika vykázala v roce 2015 více než dvojnásobně lepší než předpokládaný výkon (který odráží zejména vyšší ekonomickou aktivitu a tedy i vyšší než předpokládaný potenciál daňového výběru a současně třeba i pokles míry nezaměstnanosti, tedy nižší než očekávané výdaje státu na sociální dávky).

Odpověď je prostá. Volby. Politika. A opět nejde pouze o můj názor. Lze-li to tak říci, jedná se též o názor například i České národní banky. Ta ve své aktuální Zprávě o inflaci I/2016 (str. 21) prognózuje vyrovnaný rozpočet právě na rok 2017. Doslova uvádí, že v roce 2017 lze očekávat vyrovnané hospodaření vládního sektoru, které bude dáno zejména pokračujícím příznivým ekonomickým vývojem.“ Už při setkání s analytiky, které se konalo letos 5. února, v době vydání zmiňované Zprávy o inflaci, ale představitelé ČNB upozorňovali, že jejich prognóza se od skutečnosti nakonec může odchylovat – z důvodu reality politického cyklu. Jinými slovy, čistě z hlediska ekonomického má hospodaření české vlády plně na to, aby bylo v příštím roce vyrovnané. V podstatě jediné, co tomu brání, je politika. Tedy připravenost vládních politiků (v čele s ministrem financí coby pomyslným strážcem státní kasy) následovat fiskálně uvolněnější politiku, než je národohospodářsky kýžené, projevující se například zvyšováním platů státních zaměstnanců.

Zdůvodňování této fiskální uvolněnosti existencí záporných úrokových sazeb, jak tak činí ministr Babiš, je tedy alibismem, přinejlepším, budeme-li shovívaví, jen říkáním malé části celé pravdy. To opravdu podstatné řečeno není: že se zadlužujeme více než je nutné z důvodu ryze politických zájmů a nadcházejících voleb. To bylo právě to, co Babiš při svém vstupu do politiky (také) kritizoval.  A to, že se stále nic nezměnilo, kritizuji v předchozím i tomto článku nyní zase já.

Newsletter