Senioři jsou nesmírně loajální zaměstnanci. Mají chuť se učit nové věci. Snaží se, jsou profesionální. Mají zkušenost a určitou moudrost. Jsou zodpovědní a práce si váží. Neodejdou za rok jako mnoho mladých. Je to dobré pro byznys, i pro tým jako takový, říká v rozhovoru pro Roklen24 zakladatelka Nadace Krása pomoci a Miss World 2006 Taťána Gregor Brzobohatá.
Nadace Krása pomoci funguje již více než deset let. Změnil se za tu dobu pohled Čechů na seniory?
Ano. Věřím, že na to máme i velký podíl. Byla jsem jedna z prvních, která se za téma stáří a seniorů postavila. Je zvláštní pozorovat lidi, když přijdete diskutovat nebo hájit práva starších lidí a přijde také třicetiletý člověk. Myslím, že je to hlavně naše povinnost, povinnost mladé generace, hledat cesty k porozumění a propojování. Je špatné říkat oni a my, to je naše budoucnost. Je to jistota každého člověka.
Mě by zajímalo, jak je podle Vás důležité, aby senioři, o které se nadace stará, byli nadále aktivní? Aby dál pracovali třeba je na částečný úvazek? Aby nebyli vyčlenění?
Nesmírně. Máme dva projekty. Jeden projekt se jmenuje Doma bez obav. Je to sociální péče pro cílovou skupiny 65+ plus. Jsou to klienti, kteří nemají rodiny z různých důvodů. Ať už například nemají děti, dítě umře, dojde k neštěstí v rodině nebo emigrují. Přes půl milionu seniorů žije úplně samo ve vyšším věku. Ztratí partnera a už je na všechno sám. To jsou naši klienti. Jsou izolovaní od okolního světa. Jsou na tom finančně špatně. Mají zdravotní problémy. Tím, že jsou sami, mají psychické problémy.
Kolik jich je?
Strašně moc, a je to velice náročná práce. Pomáháme v tom být silnější. Mají podporu, mohou se na někoho obrátit. Dokážeme jim zařídit elektrikáře, dovážku jídla, půjčení polohovacího lůžka, pečovatelku, osobního asistenta, doprovod k lékaři. Tohle všechno dělá služba Doma bez obav.
A ten druhý projekt?
Poslední dva roky si všímáme návaznosti s aktivním životem, vytvořili jsme proto projekt Zlatá práce, který má začleňovat osoby starších 50 let do pracovního života, do mladých týmů, protože diverzita je vždy dobrá pro byznys a přináší hodně pozitiv. Jak pro pracovní kolektiv, tak pro seniory. Udržují tak sociální kontakty, můžou být společensky aktivní. Mají motivaci na sobě pracovat, prostě žít. Nejhorší je, když to člověk prostě zabalí a ztratí motivaci.
Proč je to pro seniory tak důležité?
Když máte smysl v životě, tak vám to prodlouží život. Člověk potřebuje žít, obklopovat se lidmi a dělat aktivity, které má rád. To vám přirozeně prodlouží život. Mít potřebu dbát o sebe. Ti lidé se dožívají vyššího věku a žijí kvalitnější život. Nám jde o to, aby ti senioři, ať v nižším nebo vyšším věku, nebyli šikanovaní z hlediska věku. Aby kvůli svému věku nebyli diskriminovaní. Problémy se s věkem zvyšují a pak už se nedá moc pomoci. Nejdříve to začíná u toho, jak se člověk uplatní, jak cítí svou hodnotu. Jak v rámci pracovních, tak v rámci mezilidských vztahů. Na to se snažíme upozorňovat, a takové prostředí pro seniory vytvářet.
Jací jsou senioři zaměstnanci?
Nesmírně loajální. Mají i chuť se učit nové věci. Představa nějakých bariér je zbytečná. Ti lidé se snaží. Jsou profesionální. Mají zkušenost, je tam určitá moudrost. Jsou zodpovědní, práce si váží. Neodejdou za rok jako mnoho mladých. Je to dobré pro byznys, i pro tým jako takový. Jak věková, tak genderová diverzita.
Pokud se o sebe více seniorů postará, bude asi také vše snazší s důchodovou reformou, s níž stát stále moc nepohnul.
Je to velká výzva, ale je to budoucnost. Opravdu musím říct, že jsem před 11 lety netušila, jak obrovské téma to bude. Bylo to spíše emotivní, pocitové. Máma mi byla obrovským vzorem, protože je zdravotní sestra. Já jsem v tom byla vychovávaná a bylo to pro mě přirozené. Když jsem pak přišla s tou neskutečnou zkušeností Miss World, tak tam byly převážně děti. Zarazilo mě, proč nepodporujeme seniory, proč nepodporujeme další skupiny. Vždycky mi přišlo, že té pomoci potřebují mnohem víc. Jsou hodně opomíjení, stydí se za svou situaci. Jsou na tom dost podobně jako ty děti. Děti ale mají možnost život proměnit. Ti lidi ke stáří nemůžou, nemají žádnou lepší vyhlídku.
Třeba s Honzou Mühlfeitem spolupracujeme na Zlaté práci a on říká: „V každém věku se můžete naučit nové věci. Můžete je přenášet dál. Budete mít ze sebe dobrý pocit. Ta motivace je v každém věku strašně důležitá. Díky tomu vnitřně rostete a můžete se rozvíjet dál a na to je vždycky čas. Je jedno kolik vám je let“. Takže my je vlastně učíme například přijímací pohovory, aby se nebáli. Provázíme je tím, jak se chovat na pohovoru, jak jednat, jak si uvědomit silné stránky a na nich stavět. To jsou oba dva projekty, které spolu souvisí. Jeden předchází tomu druhému. Jakákoliv podpora, menší nebo větší, je budoucnost. Má to smysl.
Mně zajímalo, vy jste mluvila hodně o dobrovolnících. Jak se selektují, jak to funguje? Máte své nábory?
Máme nábory vlastních dobrovolníků, které si sami školíme. Proces trvá relativně dlouho, než je člověk připravený a než ho dokážeme spojit s klientem, se kterým bude mít něco společného. Opravdu to nemůže dělat každý jen tak bez přípravy. Máme i speciální školení, dobrovolníci, kteří mají zájem o ty těžší případy klientů. Jsou školení, aby rozpoznali začínající degenerační choroby – demence, Alzheimerovu nemoc. Máme opravdu různé klienty, různých věkových kategorií a různých potřeb. Je to velice individuální.
Odkud se nejvíce profilují dobrovolníci, kteří pracují pro nadaci?
Velice dobře nám funguje spolupráce s nemocnicemi. Máme kontaktní místa ve všech velkých pražských nemocnicích. Naše sociální pracovnice tam jsou v určitých hodinách v týdnu. Sociální oddělení nemocnic nám předává klienty. Čas od času se objeví někdo, kdo se chce poradit nebo se stát dobrovolníkem. Velmi dobře nám fungují sociální sítě. Než člověk projde celým procesem, tak se jeho opravdový zájem projeví až když dojde k závěru. Když si na to sáhne. Pak je velký úspěch, když se dvojice scházejí několik let. Obrovsky pomáhají rozhovory, když to šíří média. Když někdo nemá vlastní prarodiče a může věnovat dvě tři hodiny týdně někomu, kdo je za to šťastný, a kdo je za to nesmírně vděčný. Mnohokrát mi lidé říkali, že se báli.
Jak moc se tedy ti dobrovolníci liší?
Máme různé věkové skupiny dobrovolníků. Od studentek a studentů až po vdovy, které nikoho nemají ale rády by se o někoho staraly. Mně říkají, že se bály, že si nebudou mít co říct. Pak je to ale naopak. Mají tolik aktivit, že nevědí, co dřív. Člověk musí mít trochu talent. Naše slečna Jarka, která má dobrovolníky na starost, je umí dobře párovat. Víme přesně, koho klient hledá a známe dobrovolníky, kteří projdou školením. Máme je už velmi vyselektované. Většinou se trefíme a spojení fungují. Ale taky se nám už stalo, že jsme museli vyměnit klienta a dobrovolníka. To ale samozřejmě vyplyne až po zkušenosti.
Když by se někdo chtěl přihlásit? Co má udělat?
Tak budeme velmi rádi. Přihlášení lze přes webové stránky. Přes Facebook nebo Instagram. Je možné zaslat e-mail.
Jak často bývají nábory?
Dobrovolníky přijímáme průběžně, ale školení probíhá většinou dvakrát až třikrát do roka. Podle poptávky. Potřeba dobrovolníků je velká. Máme plno klientů, kteří na ně čekají. Určitě budeme rádi, když někdo bude mít zájem.