Do Prahy ve středu zavítal vzácný host. Meir Statman – profesor na Santa Clara University a uznávaný odborník na behaviorální finance – přijal pozvání v rámci konference, kterou pořádala CFA Society Czech republic, s názvem Důchodový systém v ČR a zajištění na důchod.
Vzhledem k tomu, že behaviorální finance je oblast, která nepočítá s lidmi jako dokonale racionálními bytostmi, ale uvažuje chyby, které se v jejich myšlení i rozhodování objevují, byly příspěvky profesora Statmana příjemným zpestřením klasických finančně ekonomických debat. Přinesly do debaty humor i ukázku zajímavých experimentů, které odlehčily zadumané či lehce depresivní výstupy ostatních, lokálních panelistů. Není divu, hodnotit českou důchodovou reformu poté, co ji současná vláda opět shodila ze stolu, byla celkem výzva. Ostatně, to lze vidět i z rozhovoru s Vladimírem Bezděkem, prezidentem Asociace penzijních společností, který se této konference také zúčastnil.
Nejez to marshmallow!
Ale zpátky k profesoru Statmanovi. Tak za prvé – jeho popis chování lidí mi byl velmi sympatický. Podle něj se jednání lidí rozhodně nedá označit za racionální, on ho vidí jako občas „normálně chytré“ a občas „normálně hloupé“. Co z toho tedy vyplývá v kontextu důchodového systému, ptám se. Co by měli mít politici na paměti při nastavování penzijního systému?
„Jeden z největších problémů je rozdělení příjmu na to, co můžu utratit teď a co až v budoucnu. Budoucnost je vzdálená a pro dvaceti nebo třicetiletého člověka je představa sebe jako důchodce naprosto cizí. Některé chytré experimenty to řeší tím, že ukazují lidem, jak budou vypadat v sedmdesáti – oni pak začnou s tímto sedmdesátiletým „já“ více soucítit a jsou schopni více myslet na to, že musí mít nějaké úspory i na stáří,“ vysvětluje profesor.
Důležitou věcí je v tomto sebekontrola. Meir Statman to ilustruje na experimentu, který byl původně proveden na přelomu 60. a 70. let profesorem Walterem Mischelem. Experiment spočíval v tom, že malým dětem byl na talířku nabídnut jeden „žužu“ bonbón marshmallow s tím, že když ho vydrží nesníst do té doby, než se vrátí experimentátor, dostanou bonbóny dva. Chování dětí během čekání pak bylo nahráváno. Všechny děti měly zjevně co dělat, aby nezměrnou touhu sladkost okamžitě sníst překonaly. Některé to nevydržely a bonbón sluply, jiné si pak s o to větší chutí nacpaly do pusy oba dva. Stejné je to i s překonáním touhy utratit všechen svůj příjem a schovat si něco na stáří, spojuje experiment s problematikou důchodového spoření profesor Statman.
„Schopnost sebekontroly je součástí našich genů a zároveň se jí učíme od okolí, od rodičů, od učitelů. Většina lidí se sebekontrole naučí, ale není to lehká věc. V souvislosti s důchodovým systémem je tu stejně pořád riziko, že v mládí utratíme víc, než bychom měli, a nezbyde nám dost na stáří. Ale jsou i případy, kdy si někteří zvyknou šetřit natolik, že mají najednou problém ve stáří začít utrácet,“ říká k experimentu profesor.
„I mně se to občas stane. Když jdeme například s přáteli na večeři a já pak platím za své jídlo 150 dolarů, tak si přijdu jako hlupák, cítím se podveden. Vždyť žádné jídlo nestojí za to vyhazovat 150 dolarů! To jsem si mohl doma nakrájet rajče,“ směje se Statman.
Potřeba pošťouchnout
Najít rovnováhu mezi tím, být spořivý a být rozhazovačný – to patří podle něj k umění každodenního života. Mělo by toto umění života být pouze na nás? Neměl by nám s tím někdo pomoci? Ptám se.
„Nějaké pošťouchnutí se samozřejmě hodí každému. Když já jsem začal pracovat na univerzitě, univerzita mi zařídila speciální účet, kam mi z mého platu měla odcházet určitá částka jako spoření. Tím mi to udělali strašně jednoduché, pro mě stačilo jen podepsat jeden formulář. Tehdy mi bylo přes dvacet a bez tohoto pošťouchnutí by mě ani nenapadlo něco takového řešit. Teď jsem za to samozřejmě rád,“ vysvětluje Statman.
Někdy musíte chránit lidi před nimi samotnými
Tato pošťouchnutí a zjednodušení jako například automatická registrace jsou podle profesora Statmana velmi důležitá. Problémem je, že někteří lidé jsou k těmto pošťouchnutím imunní. Co udělat s lidmi, kteří sní svůj marshmallow příliš brzy? V těchto případech jde o souboj libertariánského a paternalistického přístupu „nechme každého, ať si dělá, co chce“ versus „své čtyřleté dítě také nenecháte přeběhnout přes ulici samotné, co když se někdo podobně chová ještě ve čtyřiceti?“ Tak, jako dětem dovolíme kupovat alkohol až od osmnácti let a chráníme je tím před nimi samotnými, tak bysme měli podle profesora Statmana chránit i dospělé.
„Z mého pohledu je míra paternalistického přístupu státu důležitá, je správné mít v důchodovém systému povinnou složku – funguje to tak ve spoustě zemí včetně té vaší, funguje to dokonce i v USA. Přitom ve třicátých letech, kdy byl povinný systém prezidentem Rooseveltem zaveden, lidé protestovali, že je to komunismus, že budeme jako v Sovětském svazu. Někdy ale musíte chránit lidi před nimi samotnými,“ tvrdí profesor Statman.
Povinná složka penzijního systému, kdy se odvádí část peněz do státní kasy a stát pak vyplácí peníze zpět, je jedna věc. Spořit si ještě do penzijních fondů je ale věc druhá, argumentuji. Jak vnímáte roli státu z pohledu garance nějaké míry jistoty, že lidé dostanou z penzijních fondů své peníze zpět a ideálně více, než co vložili? Jak podpořit chuť lidí vložit peníze do takovýchto fondů, případně vytvořit si svoje vlastní portfolio?
„Já bych to v tomto případě nechal přímo na lidech, v tomhle jsem spíše libertarián. Češi jsou prý velmi konzervativní, když už investují do fondů, tak s velmi malým rizikem. V tomhle by měla podle mě zafungovat mladší generace a vzdělat tu starší o tom, jak investování funguje, co lze očekávat, čeho není potřeba se bát a naopak na co si dát pozor. Velkou roli hrají i média, ta například ve Spojených státech udělala v tomto směru neuvěřitelný kus práce,“ říká Statman. I co se týče druhé vrstvy penzijního systému – spoření na vlastní účet – se však spíše než k pošťouchnutí kloní k tomu, aby bylo toto spoření povinné.
Snažit se porazit trh je jako hrát tenis s Djokovičem
Meir Statman však zároveň upozorňuje na rozdíl mezi investováním a spekulováním. Pokud chcete zhodnotit své prostředky na důchod, nesmíte se snažit porazit trh, jinak o své úspory můžete jednoduše přijít, tvrdí profesor Statman.
Lidé se často rozhodují na základě předsudků a zkratek, které urychlují rozhodování a tím se dopouštějí chyb. Jak vysvětluje profesor Statman, jednou z takovýchto chyb je takzvaná heuristika reprezentativnosti. Jako ilustraci této chyby, která popisuje chybný úsudek na základě zjednodušené zkušenosti nebo klišé bez uvědomění si základní podstaty, popisuje Statman tuto situaci: slečna si objednává hamburger, coca-colu a hranolky u jakési paní za pultem. Ta na slečnu kouká chvíli vyjeveně a pak jí upozorní na to, že tohle je knihovna. Slečna se zatváří omluvně a zašeptá: „jeden hamburger, coca-colu a hranolky prosím.“
Jako další příklad chyb v přemýšlení investorů uvádí profesor Statman tzv. framing – jde o způsob, jakým děláte analogie.
„Vezměte si například profesi chirurga. Pokud budu dostatečně pilně studovat, naučím se, jak funguje lidské tělo, postupně pod dohledem zkušenějších začnu operovat a po nasbírání dostatečného množství zkušeností se ze mě stane odborník. Lidé si pak analogicky říkají: není to to samé s obchodováním na burze? Nejprve se budu učit a postupně se z chyb poučím, až se ze mě stane odborník. Tak to ale nefunguje. Při obchodování na burze si musíte vždy uvědomit, že na druhé straně stojí někdo proti vám. Kdo mi tuto akcii prodává? Jsem si jistý, že vím víc než on? Snažit se přelstit trh je velmi riskantní, myslíte si, že hrajete tenis o zeď a přitom se snažíte vyhrát proti samotnému Djokovičovi. Bylo by zábavné si to zkusit, ale raději si s ním zahraju zadarmo, než abych musel kvůli tomu prohrávat vlastní peníze,“ směje se Statman.
„Obchodování na burze a analogie chirurga k sobě má ve skutečnosti daleko – zkušený chirurg už přesně zná lidskou anatomii, nikdo mu jen tak nepřesouvá orgány v těle pacienta, aby ho zmátl. U obchodníka na burze nebo spekulanta se ale velmi nečekané výkyvy na trhu dějí, nelze se spolehnout na to, že když máte nějakou zkušenost, budete se svými spekulacemi úspěšní,“ říká Statman.
Podle něj je tak důležité nesnažit se spekulovat, ale nadefinovat si investiční horizont a v rámci něj investice nakoupit a držet. Profesor Statman je zjevně fanoušek investic do širších indexů a ETF fondů (veřejně obchodovaných fondů, také tzv. indexových akcií), které v podstatě kopírují trh a plní funkci uchovatele hodnoty nad rámec inflace. Kdybyste ale měl jít do důchodu třeba v roce 2008, kdy došlo k drastickému propadu trhů kvůli finanční krizi, tak by to tak jednoznačné nebylo, namítám. „V průběhu času je jasné, že dojde k výkyvům, ale pokud celý život tyto investice posilujete a pak si vždy vybíráte jen část výplaty, měly by vás nechat tyto výkyvy trhu chladnými,“ říká profesor, který poukazuje na to, že pár let po krizi už byly trhy naopak na historických maximech.
„Snažit se lidi zbavit těchto kognitivních chyb v myšlení a rozhodování je sice možné, ale je to v praxi velmi těžké, je velmi těžké přestat poslouchat vlastní intuici. Lepší je sestavit s vědomím těchto chyb pravidla, kterými se budeme řídit. V tomto by měli lidé asi více věřit akademikům, než politikům,“ uzavírá rozhovor s úsměvem profesor Statman.
