V posledních několika dnech spatřovaly světlo světa první odhady vývoje hrubého domácího produktu za druhý kvartál a v drtivé většině případů na ně není příliš pěkný pohled. S tím se však dalo obecně počítat. Obzvláště poté, co světové ekonomiky již za první kvartál generovaly rekordně nízké výsledky, ačkoliv je naplno postihla protikoronavirová opatření až v závěru března.
Otázkou tedy spíše je, jak hluboko se světová ekonomika propadla a jak rychle se bude schopna vzpamatovat z těžkého úderu, který jí zasadila globální pandemie. Vzhledem k minimální historické zkušenosti s podobnými šoky pak byly odpovědi ze strany ekonomů na obě tyto otázky extrémně nejednotné.
Ve Spojených státech byl meziroční pokles HDP o 9,5 % mírně nižší v porovnání s většinou odhadů. Naopak v Německu tempo poklesu odhady mírně překonalo, když dosáhlo 11,7 %. To jsou ale stále poměrně dobré výsledky v porovnání s dalšími státy západní Evropy. Ekonomika Itálie poklesla meziročně o 17,3 %, HDP Francie byl oproti loňskému roku o 19 % nižší a propad Španělského hospodářství překonal 22 %. Meziroční pokles české ekonomiky, ačkoliv nejhlubší v novodobé historii, pak činil „pouhých“ 10,7 %.
Alternativní datové zdroje v podobě pohybu mobilních telefonů, objemu platebních transakcí či hustoty dopravy však naznačují, že většina ekonomik zažívá ve třetím kvartálu oživení. Zdali bude tento vývoj i nadále pokračovat, bude záležet na řadě faktorů, z nichž značná část je opět velmi těžko odhadnutelná.
Například nedávné zhoršování epidemiologické situace ve Spojených státech do té doby pozitivní trend opět zastavilo. To není dobrá zpráva ani pro středoevropské ekonomiky. I kdyby se jim na svém území podařilo udržet nákazu na uzdě, kvůli svému exportnímu charakteru nízkou zahraniční poptávku pocítí. Kromě nákazy se pak začínají na scéně opět objevovat i další kandidáti, kteří sypou písek do pomalu se roztáčejícího soukolí světové ekonomiky. Mezi nimi najdeme i staré známé, jako jsou brexit nebo obchodní tenze mezi Čínou a USA.
Další neznámou pak tvoří hospodářská politika. Ta byla doposud schopna alespoň částečně ztlumit negativní šok prostřednictvím uvolněné měnové politiky a masivních fiskálních stimulů. Značná část odborné veřejnosti se pak shodla, že v úvodní fázi krize se jednalo o kroky správným směrem. Nyní však přichází fáze složitější, kdy by měly centrální banky i vlády postupovat o poznání opatrněji. Zdravý rozum totiž velí, že obrovské schodky veřejných financí a skupování všeho možného i nemožného ze strany centrálních bankéřů nemůže trvat věčně.
Úkol najít přijatelnou míru bolesti spojenou s pravděpodobným nárůstem nezaměstnanosti a volatility na trzích a zároveň nesklouznout k trvalé deformaci pracovního a finančního trhu bude vyžadovat práci v rukavičkách a je nezáviděníhodně obtížný.
