Jakub Groman vyhrál první dva ročníky Ekonomické olympiády. Momentálně studuje statistiku a ekonometrii. Mezi jeho zájmy patří ekonomie a finance, ale i botanika nebo poezie. Server Roklen24 je mediální partnerem Ekonomické olympiády. Přináší exkluzivně text Jakuba Gromana, který je nyní analytikem INEV:
Sněmovna ve stavu legislativní nouze schválila možnost požádání o odklad půjček. Učinila tak po dohodě s ČNB a čtyřmi největšími českými bankami. A je to dobře. V USA už třetina domácností má problém zaplatit nájem. Půjčky a nájmy jsou sice dvě rozdílné věci, nicméně to napovídá, jak špatně finančně na tom můžou lidé být, pokud jim vláda nepomůže.
Jak ale ovšem říká staré pořekadlo v angličtině, neexistuje nic jako oběd zdarma. Člověk by řekl, že takový odklad půjček vlastně nikoho nic nestojí, takže je to jen super, že se splátky posunou. Jenže tento odklad bude znamenat ránu pro české banky, které se i nadále budou muset starat o své výdaje. Je ovšem třeba říci, že to určitě nedělají z lásky k lidu. Je důvod proč, než člověk žádá o půjčku, musí dokázat své možnosti splácet. Masivní neschopnost splácet by byla pro banky horší než dočasný výpadek příjmů.
Důvod, proč tomuto kroku tleskám, ale není moje láskyplná starost o banky. O co se tedy bojím? O nezodpovědné lidi, kteří si musí půjčit na Vánoce a na dovolenou, zamračíš se, čtenáři. Jsme zvyklí poslouchat z médií informace o mizerné finanční gramotnosti Čechů, kteří si zbytečně moc půjčují. Jenže podívejme se na vybraná ekonomická data např. Komerční banky. Spotřebitelské půjčky dosáhly ve Q4 2019 39 miliard Kč. Spousta peněz, zamračí se finančně zodpovědný čtenář. Jenže skoro šestkrát tolik bance dluží lidé na hypotékách, a to už jistě i finančně zodpovědný čtenář uzná, že někde se bydlet musí.
Ale co je možná překvapivější, že podnikům byly poskytnuty osmkrát větší půjčky o osmkrát větším objemu než spotřebitelům (z toho přibližně desetina malým podnikům). V žádném případě nechci zlehčovat, jak nešťastné to musí být pro rodiny, když přijdou o zdroj příjmů a nemůžou splácet. Pokud by ale podniky nebyly schopny splácet a zkrachovaly by (oproti „jenom“ propouštění), tak to pro tyto rodiny bude znamenat ztrátu práce dlouhodoběji. Proto tleskejme opatření, kdy budou trpět „jen“ banky. Možná jejich výpadek peněz později pocítíme jakožto jejich klienti, ovšem v ekonomii platí, že bolest rozložená je lepší než bolest velká a náhlá.
