Situace po volbách do dolní komory německého parlamentu, Spolkového sněmu, příliš nepřekvapuje. Alternativa pro Německo a Levice zůstaly menšími stranami na okraji politického spektra a jejich preference se vůči předchozímu parlamentu snížily. Takže k povolebnímu mocenskému maryáši opět zasednou čtyři staří známí hráči německé politiky. Nicméně: skryté trumfy ještě mohou padnout na stůl a stále není jasné, kdo s kým bude hrát, kdo vládnout a kdo oponovat. Přesto nelze ve směřování Německa čekat větší změny.
Ve volbách si vůči předchozímu hlasování prohodily pořadí dvě hlavní politická uskupení. Sociální demokraté tak mají právo první volby vládní koalice. Křesťanská Unie CDU/CSU sice zaznamenala svůj nejhorší volební výsledek v historii, ale s přehledem uhájila své místo v německém politickém duopolu. To také znamená, že Unie bude minimálně dominantní opozicí a bude kontrolovat blokace případných změn ústavních zákonů, navíc se může znovu do vlády dostat. Historie německé politiky ukazuje, že rozhodně není předem mimo hru účasti ve vládě. Zelení a liberální FDP posílily a tím také zvýšily šance, že se na vládnutí budou podílet.
Právě mezi těmito stranami se rozhodne o konečné podobě vládní koalice. Vítězná SPD zahájila vyjednávání se Zelenými a FDP. Středolevicová koalice „semafor“ se nabízí jako nejpřirozenější řešení, když SPD jako vítěz voleb vyhlásila zájem vládnout a Zelení a FDP jsou ochotni vyjednávat. Zelení mají zkušenosti s vládou SPD před érou Angely Merkelové. Tato koalice by patrně našla společnou řeč v klíčových otázkách životního prostředí, imigrace, osobních svobod a vzdělávání. Trhy se možná obávají radikálního posunu ze strany Zelených, navíc i lídr SPD Olaf Scholz během koronavirové pandemie brojil proti ústavně zakotvené ústavní brzdě. Strany si uvědomují důležitost restrukturalizace ekonomiky. Na druhou stranu právě FDP má v ekonomických otázkách blíže k Unii a liberalismus ztělesňuje minimalizací zásahů státu do hospodářství. Strana by proto neměla dopustit větší fiskální dobrodružství. Navíc i moc Zelených, byť historicky nikdy nebyla silnější, stále spíše spadá do ranku menších stran bez dominantní odpovědnosti, ale i bez hlavního slova.
Pokud se obě menší strany nedohodnou s SPD, zamíří k vyjednáváním s Unií. Po těžké volební porážce a odchodu Angely Merkelové do politického důchodu ohlásila aliance zájem o konsolidaci v opozici – v politice, tu německou nevyjímaje, však není jisté nic. Programově si CDU/CSU, Zelení a FDP nejsou tak vzdáleni, jak by se mohlo zdát. Koalice „Jamajka“ – podle barev stran odpovídající kombinaci na vlajce této karibské země – byla mnohokrát zmiňována jako reálná možnost vládní koalice. Navíc s ničivými letními povodněmi stočily nejen SPD ale i Unie svou rétoriku k zeleným cílům, čímž přispěly k tomu, že volby nevyhráli Zelení.
Malé strany – Zelení a FDP – mohou ve vládních jednáních tlačit velké soupeře do úzkých, ale nesmí to přehnat. Vždyť hned tři ze čtyř vlád Angely Merkelové za své ustavení vděčily velké koalici s SPD. I když se oba hegemoni německé politiky dušují, že tentokrát už ne, minulost několikrát ukázala, že když není kudy, navzdory všem předvolebním ne z toho opět bylo ano. Unie i SPD mají s touto koalicí bohaté zkušenosti – Německo díky ní zůstalo stabilní kotvou Evropy i jejím hospodářským motorem. Přitom ale dominance obou stran na volebním kolbišti neutrpěla dlouhodobou újmu (pád Unie v posledních volbách je specifický a tolik nesouvisí s velkými koalicemi), i když volební preference, těžce poznamenané koronavirovou pandemií, silně kolísaly. S volbami se hlavní uspořádání stabilních větších i menších stran německé politiky vrátilo do dlouhodobých kolejí.
Jaký bude další vývoj? Existují tři základní možnosti, ani jedna z nich ale německou politiku pravděpodobně výrazně nezmění. Na novou vládu Německa, po šestnácti letech možná zcela jinou, netrpělivě čekají i Francie a vlastně celá Evropa. Ani v tomto nejnovějším vydání ale vláda pravděpodobně nepřinese větší změny směřování Evropy ven z koronavirové pandemie s pomocí restrukturalizace směřující k životnímu prostředí a k digitalizaci. I navenek – globálně – bude Evropa i s novým německým vedením patrně chtít hrát roli mediátora světových politických a hospodářských soupeřů USA a Číny.
