Pozornost všech, nejen, evropských politiků a ekonomů se v poslední době upírala především na Řecko a na jednání tzv. euroskupiny. V pátek bylo nakonec dosaženo tolik očekávané dohody. Ministři financí zemí eurozóny rozhodli o prodloužení programu úvěrové pomoci o čtyři měsíce plus přislíbili poskytnutí tolik potřebné likvidity. Jedná se však pouze o dočasné řešení, které nijak nemění fakt, že je Helénská republika i nadále jedním z trnů v patě evropské měnové unie.
Jisté tedy je, že je řecká krize nepochybně důležitou otázkou celkové integrity skupiny zemí eurozóny. Odvádí však pozornost od mnohem závažnějšího problému, který by v podstatě mohl mít mnohem horší následky než případný řecký odchod. Matt O‘Brien ve svém článku zveřejněném na serveru Washington Post za tuto hrozbu označuje Itálii.
Všeobecně je jih eurozóny považován za dlouhodobý problém. Podíváme-li se na tři vybrané jižní země – Portugalsko, Řecko a Itálii – a srovnáme mezi nimi určitá data, zjišťujeme, že Itálie je opravdu tikající bombou evropské měnové unie.
Od roku 1999, tedy od zavedení eura, vzrostla portugalská ekonomika o 7,2 %. Řecko pak od vstupu do měnové unie v roce 2001 o něco málo více jak 4 %. Nejhorší výsledek vykazuje Itálie. Výkon její ekonomiky se od roku 1999 zastavil na přesných 4 %. Co je vlastně na jihu špatně? V podstatě všechno. Problémy jsou jak na nabídkové, tak i na poptávkové straně.
Na straně nabídky je pravděpodobně největší nesnází samotné založení a rozjezd vlastního podniku. Podnikatelský sektor všech tří zmiňovaných zemí má jednu stejnou vlastnost – je tvořen obrovským množstvím malých podniků. Velké podniky v podstatě chybí, což je však špatně, jelikož jsou to právě korporace, které jsou hlavním tahounem ekonomiky.
Obtížnost založení, nesnadný rozjezd a, na pomyslném vrcholu podnikatelských nesnází stojící, síla odborů, která téměř znemožňuje propuštění. To vše jsou silné brzdy, které jižní ekonomiky v dobrých časech zpomalují a v těch zlých těžce potápějí.
K rozvoji jihu nepomohly ani instituce, jejichž funkce by to v podstatě měla mít za úkol. Svou činností se minula například Evropská centrální banka. Ta kromě toho, že nebyla, a stále není, schopná dodržet svůj inflační cíl na 2 %, pomohla jižní země ještě více potopit. V roce 2011 v domnělém strachu z „inflačního fantóma“ totiž zvýšila své základní úrokové sazby nejprve z 1 % na 1,25 % a poté na 1,5 %. Problém však byl, že toto zvýšení nemělo opodstatnění v příslušných ekonomických fundamentech. Jakmile si to ECB sama uvědomila, vrátila sazby opět na 1 %. Bylo však už pozdě, pokles produktu eurozóny to už nezastavilo. Jižní země tak pod tlakem tohoto opatření společně s fiskálními restrikcemi dopadly na pomyslné dno.
Co je tedy hlavním problémem vybraných zemí? Už všech proběhl bailout a jsou silně zadlužené. V čem se ale Itálie tolik liší? U Řecka a Portugalska je alespoň pozorovatelná určitá obnova, zatímco v Itálii pozorujeme stagnaci (viz. graf č.1). Díky tomu taktéž země pizzy a těstovin čelí rostoucímu podílu veřejného zadlužení vůči HDP (viz. graf č.2).
Byť byly v Itálii zahájeny příslušné reformy, jejich účinnost se prozatím moc neprojevuje. Stejně špatně se vyvíjí i nezaměstnanost (viz. graf č.3). Pozitivem do budoucna budiž zahájení evropského programu kvantitativního uvolňování, které zabezpečí stabilní poptávku po italských dluhopisech. Vážnost celé situace je pak umocněna i relativní velikostí jednotlivých zemí. Řecko i Portugalsko jsou sice země důležité, ale jejich velikost není v porovnání s Itálii natolik významná. Potvrzují to i názory analytiků, kteří tvrdí, že případný odchod Řecka z eurozóny by měnová unie dokázala ustát.
