Zatímco ve standardní ekonomické teorii platí, že ekonomické subjekty neustále porovnávají náklady a výnosy svého chování, tedy provádějí tzv. optimalizační chování, behaviorální ekonomie bere v potaz, že skutečné lidi neustálé přemýšlení a rozhodování vlastně dost „bolí“. Z toho plyne, že ono optimalizační chování si pak šetří jen na opravdu důležitá rozhodnutí. Tedy většinou.
V behaviorální ekonomii se tomu říká status quo bias. Tento behaviorální předsudek označuje tendenci lidí a priori favorizovat současný stav věcí, ať už je víceméně jakýkoliv. Snad nejznámějším potvrzením toho, že status quo bias je doopravdy realitou, jsou statistiky o dárcovství orgánů v jednotlivých státech. Pokud souhlasíte s tím, aby vaše orgány mohly být po vaší smrti eventuálně využity pro jiného člověka, v některých zemích se k tomu musíte sami přihlásit (často však jde jen o zaškrtnutí dané kolonky v nějakém formuláři, který byste tak jako tak museli vyplnit). V jiných zemích je naopak souhlas automatický, a pokud byste s tím nesouhlasili, musíte se sami postarat o jeho zrušení.
Sedm investorských hříchů podle behaviorálních financí
A co myslíte, v kterých zemích je míra dárcovství asi vyšší? Jak ukazuje následující graf ze serveru WheelOfPersuasion.com, jednoznačně vedou země se systémem opt-out, tedy ty, kde je souhlas automatický (modré sloupečky), přičemž u řady zemí sahá míra dárcovství až téměř ke 100 %. Naopak v zemích se systémem opt-in, tedy kde je nutné aktivně vyslovit souhlas (zlaté sloupečky), jsou hodnoty o poznání nižší.
Není to samozřejmě tím, že v zemích se systémem opt-in by lidé byli takto necitelní, ale vysvětlení patrně leží právě ve status quo bias, kdy lidé jednak nechtějí o věcech přemýšlet víc, než je nezbytně nutné, a jednak často považují věci za vhodně nastavené tak, jak je již zkrátka někdo povolaný přednastavil. Z toho plyne, že vyburcovat lidi ke změně může být v řadě věcí, které pro ně nejsou až tak zásadní (avšak pro společnost jako celek naopak důležité být mohou), velmi složité.
Tento behaviorální předsudek však ovlivňuje naše rozhodnutí i ve věcech, které bychom mezi ty důležité jistě zařadili. Například prominentní zástupci behaviorální ekonomie Richard Thaler a Shlomo Benartzi ve svém konceptu Save More Tomorrow navrhli zvýšit míru soukromého spoření, která je zejména v USA zoufale nízká, integrací prvku opt-in do systému důchodového pojištění. Jak totiž ukázalo několik studií, tento prvek znatelně zvyšuje míru zapojení do dobrovolných zaměstnaneckých spořících plánů.
Další „Nobelovka“ pro behavioralisty: Letos oceněn Richard Thaler
Status quo bias může být nebezpečným také v oblasti financí a investování, což jsou záležitosti, které kvůli jejich složitosti necháváme často „ležet“ tak, jak jsou, velmi rádi. Jak v roce 1988 teoreticky ukázali Paul Samuelson a Richard Zeckhauser a v roce 2010 empiricky potvrdili Alexander Kempf a Stefan Ruenzi, pokud se lidé rozhodnou investovat do nějakého fondu, často je v něm už nechají až do konce života, ať se děje, co se děje (tedy i v případě, že se objeví lepší alternativa). To však může být velmi nevýhodné, jelikož výnosnost investic je ovlivněna řadou faktorů, ať už jde o konkurenci, úrokové sazby či mnoho dalších podmínek na trhu, které se rychle mění.
Jak dodává server Wall Street Physician, podobně to může fungovat i v řadě dalších finančních záležitostí, ať už jde o výběr finančního poradce, pojištění auta či účet u konkrétní banky. Není tedy na škodu svá finanční rozhodnutí jednou za čas zhodnotit a v případě, že se věci změnily a je možnost si polepšit, se přemoci k vynaložení určitého úsilí na změnu k lepšímu. Pokud si totiž uvědomíme, že odpor ke změnám není naše skutečná preference, ale pouze určitá „lenost“ spojená s behaviorálními předsudky, půjdou nám učinit mnohem snáze.
Akciové výnosy roku 2018? Investoři už většinu shrábli – Roklen24.cz https://t.co/P4DXlS71ll prostřednictvím @roklen24 #stocks #bondy #markets #fidelity pic.twitter.com/91Rm0ufTId
— Roklen24.cz (@roklen24) 11. prosince 2017
