Evropská centrální banka vytvořila monetární špajz, ze kterého se všichni obsluhují – a přitom nemáme kontrolu nad dalším chováním jednotlivých zemí, především co se týče fiskální disciplíny, říká Juraj Karpiš, slovenský ekonom a zakladatel slovenského Think Tanku INESS. Již před vstupem Slovenska do eurozóny byl silně proti tomuto kroku, a i dnes upozorňuje (nejen) na neduhy eura i kroků ECB. Na pozvání Asociace pro mezinárodní otázky zavítal do Prahy, asi aby Čechům udělal radost, jaké že problémy se nás zatím netýkají. Vstup Slovenska do eurozóny přitom okomentoval vtipnou glosou: Slovensko si stihlo dát jednu borovičku a teď si dělí účet za celý mejdan.
Euro pomohlo nafouknout bubliny
Problém eura tkví podle Karpiše v následujícím: tím, že se založilo euro, se úroky, za které si půjčují jednotlivé země, dostaly na podobnou úroveň. Řečtí, italští i španělští politici si tak mohli napůjčovat více peněz za menší náklady. Karpiš uvádí pro ilustraci situaci v Řecku – zde si v roce 1995 půjčoval stát za 18 % a o pět šest let později za 5 – 6 %. A důvodem nebylo to, že by se změnila disciplína ve veřejných výdajích nebo zlepšila ekonomická situace. Důvodem bylo to, že Řekové dostali dotované úroky od eurozóny, vysvětluje Karpiš.
Euro tak podle něj pomohlo nafouknout bubliny v místech, kam takto napůjčované peníze doputovaly – v Řecku do veřejné správy, ve Španělsku do realitního sektoru, v Irsku do finančního sektoru. V rámci krize tyto bubliny praskly a centrální banky se začaly předhánět se záchrannými balíčky. Žádný z nich ovšem neřeší ten základní problém – úroky jsou stále dotované. Za současného nastavení žádná země eurozóny fakticky nemůže zkrachovat, alespoň tak tomu věřili a věří investoři. Dokonce i v případě Řecka se finanční trhy chovaly tak, že Řecko nezkrachuje, a v podstatě se chovaly správně, podotýká Karpiš, který se tématu evropské krize věnuje i ve své nové knize.
Evropská centrální banka tak svými kroky vytvořila monetární špajz, ze kterého se každý obsluhuje, což bez další kontroly výdajů jednotlivých zemí nemůže fungovat. „Já bych ten špajz prostě zavřel,“ říká Juraj Karpiš.
Jak by to tedy mělo v praxi fungovat, ptám se. „Každá země by měla být zodpovědná za svůj vlastní dluh a Evropská centrální banka by neměla být věřitelem poslední instance, tedy posledním zachráncem.“ To podle něj zabrání dalšímu morálnímu hazardu. Návrh bývalého slovenského ministra financí Ivana Mikloše, který prosazuje princip umožňující vystoupení a vyloučení země z eurozóny, podle něj problém neřeší.
Řecko je vůz před kolizí, ve kterém se vybourají daňoví poplatníci eurozóny
Návrh vyloučení nebo vystoupení z eurozóny vznikl především ve spojení s aktuální situací v Řecku, jehož záchrana bude Slovensko podle Karpiše bolet celkem výrazně. Expozice na Řecko představuje 4,2 % HDP Slovenska. „Slovensko je relativně chudší než všechny země, které zachraňuje. A pokud se budeme podílet na italském dluhu, tak Slovensko skončilo,“ varuje Karpiš. Nejlepší by podle něj bylo nechat Řecko zbankrotovat, a nechat ho se starat o vlastní dluh. Pravděpodobně by musel být současný dluh definován s „nekonečnou splatností“ s tím, že se ponechá Řekům povinnost splácet do nekonečna úroky z tohoto dluhu. Odchod Řecka z eurozóny vidí Karpiš jako nepravděpodobný, ani oni sami nemají podle něj zájem odejít, pouze vyjednávají. Eurozóna svými záchrannými injekcemi Řecku nepomohla, jediný rozdíl oproti roku 2011 a dneškem je v tom, že „řidič řeckého vozu se nevyboural, ale eurozóna mu umožnila natáhnout čas před nárazem a ještě šoupnout za volat někoho jiného,“ říká Karpiš. V tuto chvíli totiž 70 % řeckého dluhu drží veřejné instituce. Ačkoli jsou příležitosti, které by mohly v tuto chvíli mezinárodní investory v Řecku zajímat, málokdo si to troufne riskovat, jelikož aktuálně nikdo neví, jaká situace a jaká měna bude v Řecku za dva roky.
Když to dělá Fed, tak musíme taky
Úsměvná mu přijde také tendence Evropské centrální banky jít ve šlépějích americké centrální banky Fed co se týče takzvaného programu kvantitativního uvolňování – neboli v případě ECB závazek „nalít“ do ekonomik zemí eurozóny 60 miliard eur měsíčně formou nákupů dluhopisů. Argumentace, proč to udělat, zahrnovala i strach z deflace v eurozóně, motivací však bylo i úspěšné oživení americké ekonomiky. V ECB by se však měli zamyslet, proč dochází k oživování americké ekonomiky a ta evropská stále nemůže chytit dech. Otázkou není, jestli máme nebo nemáme program kvantitativního uvolňování. Měli bychom si uvědomit i další faktory, které tento rozdíl ovlivňují, upozorňuje Karpiš.
„To, že propustit italského zaměstnance je dražší než rozvod amerického miliardáře, Američanka na mateřské má kratší dovolenou než francouzský zaměstnanec nebo že v New Yorku postavíte mrakodrap rychleji než založíte novou firmu v Řecku – to jsou ty rozdíly, které spíše určují rozdíl mezi ekonomickým růstem a ne, jestli ECB nakoupí za desítky miliard eur dluhopisy s negativním výnosem,“ říká Juraj Karpiš.
Slovensko přestalo být díky euru černou dírou, ale jinak to nebyl dobrý „deal“
Jeho argumenty jsou jasně proti euru, člověk si říká, že Česká republika měla opravdu štěstí, že do eura v době, kdy Slovensko, nevstupovala. Co tedy euro Slovensku přineslo?
Pozitivní podle Karpiše na celém procesu bylo, že Slovensko přestalo být černou dírou, jak ji nazvala Madeleine Albrightová. Už to byl člen eurozóny. K argumentům, proč přijmout euro, patřilo především očekávané navýšení zahraničních investic. To se však nepotvrdilo.
„Euro není důležitým faktorem pro zahraniční investice, důležitější bylo dění v letech reforem, spolu s politickou stabilizací – to, že jsme vstoupili do NATO,“ říká Karpiš. Dalším argumentem bylo snížení transakčních nákladů – jednotná měna euro zjednodušuje transakce i snižuje měnové riziko. „Ačkoli se to těžko měří, transakční náklady asi klesly, určitě máme levnější kurzové riziko. Co se ale nepotvrdilo, bylo tvrzení, že budeme mít levnější přístup ke kapitálu. My jsme vstoupili do toho elitního klubu lidí, ze kterých mnozí za sebe nedokáží platit vlastní účty – s tím, že za ně ručíme. To nás stáhlo a postupně nám zhoršilo i rating země oproti České republice. Rozdíl mezi výnosy slovenských a českých dluhopisů se navýšil v neprospěch Slovenska,“ vyjmenovává nepříznivé vlivy Karpiš.
Velkou roli v přijetí eura podle něj sehrála i rivalita (nejen) s Českou republikou. „Chtěli jsme vás porazit v hokeji, to se nám nepovedlo, tak jsme vás porazili alespoň ve frontě na euro. Šlo o jakousi prestiž, zaznívaly názory, že budeme alespoň první ze sousedů. Pak se ale ukázalo, že jsme především trpěli přehnaným optimismem o tom, jak to v eurozóně funguje,“ uzavírá debatu slovenský ekonom.
Rozhovor proběhl u příležitosti setkání, které pořádala Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) v rámci projektu „Raising and Cultivating Czech Media Awareness on EU Economic Agenda” realizovaného díky podpoře nadace Friedrich Naumann Foundation for Freedom.
