Za zisky exportérů platíme horší životní úrovní


18:29 • 17. února 2016

Tagy: koruna, měnová politika, Ekonomika, zahraniční obchod

Včera se na půdě České národní banky konala tradiční akce Forecasting Dinner. Hlavní zahraniční řečník večera okořenil své vystoupení citátem kultovní literátky a filozofky Ayn Randové: „Můžeme ignorovat realitu, ale nemůžeme už ignorovat důsledky ignorování reality.“ Pikantní. Nejen proto, že Randová – věrna svému objektivismu – byla pochopitelně zapřisáhlou odpůrkyní centrálního bankovnictví.

Také – a zejména – proto, že jsou to v současnosti právě mnohé centrální banky, jež se snaží realitu ignorovat. Alespoň tedy v jistém smyslu. Realitou je kupříkladu nezadržitelný nástup robotizace a automatizace. Někdo tomu, poněkud unáhleně, říká rovnou Čtvrtá průmyslová revoluce. Nebo Průmysl 4.0. V zásadě ale jde jen o další vlnu tvořivé destrukce, jakých hospodářské dějiny znají řadu. Zmizí miliony pracovních míst, stejně jako jich miliony vzniknou. To, že si nyní tato nová pracovní místa nedokážeme představit, je v pořádku. Objeví je noví Jobsové, Zuckerbergové nebo Muskové, zatím bezejmenní človíčci, které zdravý podnikatelský zápal promění v tváře titulky Forbesu a následně miliardáře,

A objeví je tím rychleji, čím méně překážek jim budeme stavět do cesty. Teda, abychom byli přesní, ty překážky jim do cesty budou stavět zejména ti, kteří se cítí nadcházející kreativní destrukcí ohroženi. Průmyslové segmenty 20. století, jako jsou automobily, lokomotivy, stroje, se pochopitelně řadí k ohroženým. Zapojují své miliardy a prostřednictvím mediálního PR a lobbystického tlaku se snaží svět přesvědčit o tom, jakou zhoubou robotizace bude. Hovoří o ztrátě milionů pracovních míst, ale strachují se hlavně o miliony ušlého zisku. Pochopitelně, ne všichni.  U části z nich jde o autentický strach z budoucího neznáma, který je v jisté míře vlastní nám všem.

Nikoli nepodstatná část průmyslu by prostě ráda zachovala 20. století i ve století jednadvacátém. Jinými slovy, ráda by ignorovala realitu. Realitu technologického rozvoje. Luddité, angličtí řemeslníci a dělníci, se kdysi, v 18. století, snažili ignorovat technologický rozvoj – nastupující První průmyslovou revoluci – násilně. Ničili tkalcovské stroje, které jim braly práci. Dnes se realita ignoruje elegantněji. Prostřednictvím lobbingu u politiků, vládních regulací, výnosů, paragrafů.

Takováto ignorace reality na sebe bere celou řadu podob. V některých městech Spojených států, třeba v New Yorku nebo San Francisku, stávající majitelé nemovitostí lobbují u politiků za striktnější regulace územního plánování, které ve výsledku výrazně zdražují novou výstavbu. Zdražují ovšem i ceny stávajících nemovitostí, takže oni majitelé si mnou ruce. Přitom právě i takto podnícený vzestup cen nemovitostí je klíčovým zdrojem celospolečenských ztrát a růstu nerovnosti, z nějž ovšem moderní levice – jak jinak – viní „neregulovaný“ trh.

Jiným způsobem probíhá ignorace reality v režii centrálních bank. Třeba ta švýcarská od září 2011 do ledna 2015 uměle oslabovala frank. Nahrávala tak domácím vývozcům, ale zároveň bránila technologickému rozvoji. „Ukončení intervence podnítilo mezi švýcarskými firmami větší zájem o automatizaci a robotizaci,“ nechal se nedávno slyšet Ulrich Spiesshofer, generální ředitel korporace ABB.  

Sergio Rossi, profesor ekonomie na Freiburské univerzitě, to vysvětluje následovně: „Poté, co švýcarská centrální banka ukončila intervenci, našim firmám pochopitelně klesly ziskové marže. To je ale vedlo k tomu, že více investovaly, aby opět zvýšily svoji profitabilitu. Opravdu kreativní a inovativní firmy uspějí na mezinárodních trzích silné měně navzdory.“

Jinými slovy, silná měna nutí firmy a podniky ke zvyšování produktivity. Ale nejen to. Odděluje také zrno od plev. Na mezinárodních trzích obstojí bez berličky intervenčně oslabované měny jen ty firmy, které opravdu přispívají k rozmachu a růstu produktivity celé dané ekonomiky.

Zrovna dnes je český tisk plný pláče nad tuzemskou mizernou produktivitou. Hodinová produktivita činí v ČR pouze 71,4 procenta průměru Evropské unie. Lépe než my je na tom i Kypr, Slovensko, Malta či mnohdy vysmívané Řecko (ano, ouzo, cypřiše atd.).

Donekonečna se přitom nemůžeme vymlouvat na zpoždění, které způsobilo čtyřicet let krajně neefektivního centrálního plánování. I když to pochopitelně jistou roli hraje stále. V liberalizaci ekonomiky jsme však přes její nyní již nesporně převážně tržní ráz skončili na půli cesty. Mocné zájmové skupiny konzervují stav v mnoha sektorech. Třeba v železniční dopravě. Nemáme dostatečné know-how, abychom budovali hi-tech vysokorychlostní tratě. Neumíme ani postavit příslušné vlakové soupravy, které by na nich jezdily. Výběrová řízení jsou začasté koncipována tak, aby zvítězil zaběhlý český subjekt, bez dostatečného know-how. Musíme si pomáhat, že ano. Vlaky tak přepravují stále podobnou rychlostí jako „za tatíčka Masaryka“.

Ke konzervaci stavu – k ignorování reality – přispívá i politika České národní banky, která již čtvrtým rokem oslabuje korunu. Zůstáváme tak „montovnou“ a „skladištěm“ Evropy. Potřebné zahraniční know-how a technologie jsou pro nás kvůli slabé měně dražší, tedy hůře dostupné. Podhodnocená měna zato pochopitelně nahrává zavedeným exportérům, což je ovšem jen další mocná zájmová skupina, které stávající stav vyhovuje. Zůstáváme tak i nejprůmyslovější zemí Evropské unie, ovšem s průmyslem zhusta se zapomenutým ve 20. století – ony automobily, lokomotivy (nikoli ovšem hi-tech), stroje.

Jeden příklad za všechny: pokud by třeba úsek z Ostravy do Brna zvládla hi-tech vysokorychlostní železnice (kterou ovšem neumíme vyrobit) za 30 nebo 40 minut, problém z ostravskou nezaměstnaností by do značné míry vymizel. A časem by se zvedla i produktivita, neboť talentovaní lidé z Ostravska by se v průměru uplatnili lépe než dnes.

Ignorovat realitu ovšem nelze věčně. Lépe řečeno, jak říká Randová, nelze ignorovat důsledky ignorování reality. Jaké v našem případě budou? Budeme ještě více než dosud zaostávat za zeměmi typu Švýcarska. Žádný oběd není zadarmo. Nynější rekordní export České republiky bude v budoucnosti draze vykoupen nižší než potenciálně dosažitelnou životní úrovni všech občanů ČR. Zisky exportérů dotujeme my všichni, už teď. V podobě nižší kupní síly a budoucí nižší životní úrovně.

Napsat autorovi RSS

Lukáš Kovanda, Ph.D., je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. Přednáší na Vysoké škole ekonomické a Vysoké škole ekonomie a managementu, působí jako ekonomický expert Platformy pro internetovou ekonomiku a zasedá ve správní radě think-tanku Prague Twenty, jejž dříve vedl z pozice výkonného ředitele. Je autorem řady populárních i odborných ekonomických článků. V minulosti působil jako ekonomický konzultant, dále jako hlavní analytik časopisu Týden a deníku Lidové noviny. Řídil redakci ekonomického týdeníku Profit. Publikoval víc než stovku osobních rozhovorů s předními světovými finančníky a ekonomy včetně mnoha laureátů Nobelovy ceny. V roce 2009 vyšla jeho první kniha Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, v roce 2011 pak navazující Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize. V roce 2012 vydal „učebnici pop-ekonomie“ s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé, která se dočkala i slovenského překladu. O rok později mu vyšla další pop-ekonomická kniha Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano. V roce 2014 na Slovensku vydal knihu Šťastie je krásna věc

Přejít na diskusi

Top zprávy



Související zprávy


Diskuze k článku
comments powered by Disqus