Bankovní rada ČNB na svém posledním zasedání 31. března rozhodla nadále používat devizový kurz jako další nástroj měnové politiky a to pravděpodobně až do druhé poloviny příštího roku. Už se z toho stal prakticky folklór a myslím si, že do budoucna se klidně ještě dočkáme dalších posunutí horizontu kurzového závazku. Co z toho vyplývá pro naši ekonomiku? Bohužel nic dobrého.
Během současné fáze hospodářského vzestupu naprosto neuvěřitelně mrháme příležitostí uskutečnit zásadní krok v reálné konvergenci k vyspělým zemím. Tomu už jsem se věnoval mimo jiné i v mém nedávném článku. Čím dál tím více ale začíná být komické, že se představitelé ČNB vyhýbají jak čert kříži odpovědím i na naprosto zásadní otázky týkající se dopadu kurzové politiky na dlouhodobou produktivitu, inovativnost a konkurenceschopnost naší ekonomiky.
Z permanentního boje ČNB před údajnou hrozbou recese se doslova již stává recese… Přitom už delší dobu se odborná veřejnost odkazuje třeba i na doporučení od hlavního ekonoma švýcarské finanční skupiny Swiss Life Marca Brütsche, který zdůraznil zásadní roli tržně silné měny v dopadu na inovace, konkurenceschopnost a efektivitu ekonomiky a konečně tak přinesl nějaký nezaujatý zahraniční pohled na českou realitu. Nebo si připomeňme příspěvek viceguvernéra švýcarské centrální banky Fritze Zurbrügga, který letos v lednu zdůraznil významnou roli centrální banky a silné měny na vysokou konkurenceschopnost a inovativnost ekonomiky.
„Záporné sazby nejsou vhodný nástroj“
Ačkoli argumenty švýcarských ekonomů jsou v kolosálním rozporu s představiteli ČNB, žádných reakcí se nedočkáme. Po vzoru Bulgakovově groteskním románu Mistr a Markétka se nyní přesuňme v druhé dějové linii do uzavřené české korunové kotliny, kde v přepočtu na eura většina českých zaměstnanců dostává i díky intervenci stále naprosto směšné mzdy v mezinárodní kupní síle (což je pro českou ekonomiku, jako z velké většiny subdodavatelsky montážní zemi, navíc sousedící v dojezdové vzdálenosti přímo s bohatým Bavorskem, naprosto zásadní). Připomeňme si dvě konfrontace představitelů ČNB s tímto argumentem.
V minulém roce v diskusním Salonu Týdeníku Echo (28.5. 2015) na téma proč je tady tolik lidí ochotných dělat za tak nízké platy odpověděl viceguvernér ČNB Mojmír Hampl, který se jinak odpovědím na otázky vztahu silné měny na inovace a produktivitu opravdu vyhýbá jak čert kříže, na výtku ekonoma Karla Kříže, že máme hospodářský model, který nevede k bohatství: „Ale je to přece lepší než nic. Jiný hospodářský model je Ukrajina, kde nemáte ani to co u nás. Tam není nic. Tohle je pořád ještě v zemi, kde vládne kultura práce, což u nás naštěstí vládne, přijatelné. Skuhráme, že máme špatně placená místa. Co je ale náhrada za ně? A v tomto roce člen bankovní rady a pravděpodobný budoucí guvernér ČNB Jiří Rusnok odpověděl na otázku redaktorky ČT24, že i prezident Zeman zmiňuje otázku vlivu silné měny na konkurenceschopnost, produktivitu práce a inovace: „Ano, to platí v dlouhém období. V krátkém období to nemusí platit, protože zvýšení inovativnosti, konkurenceschopnosti ekonomiky je věc dlouhodobá. A my máme silnou měnu, my jsme ji jen dočasně oslabili o nějakých 7 – 8 %, euro oslabilo o 30% za poslední rok a půl. Neslyšel jsem, že by někdo měl obavu o inovativnost evropské ekonomiky. Takže samozřejmě to platí a my se vrátíme k posilující měně jednou, až opustíme tento režim. To je velmi pravděpodobné. Bude-li česká ekonomika růst rychleji než Evropská unie, tak budeme mít asi do budoucna i mírně posilující měnu.“
Singer: Důkladněji jsme debatovali záporné sazby
Máme se ale snad srovnávat s Ukrajinou, být rádi za to, co je, a je snad předpokládaný horizont délky kurzových manipulací krátkým obdobím? Už dnes je zřejmé, že i s postupným exitem bude uvedený horizont směřovat k délce 4-5 let. Opět se zpátky přesuňme z „izolované“ české kotliny a připomeňme si čerstvou studii časopisu Nature o tom, co můžeme očekávat v nejbližších letech. Například to, že již v roce 2020 budou superpočítače asi třicetkrát výkonnější než dnes. Dále třeba robotik ze Stanfordu Fei-Fei Li dodává, že pro naše vnoučata bude dnešek opravdový „pravěk“. Jelikož ale podle pravděpodobného budoucího guvernéra ČNB je období od listopadu 2013 do dosud neznámého data exitu krátkým obdobím, což mimochodem odporuje všem možným definicím krátkého a dlouhého období a neplatilo to snad nikdy ani ve starověkém Řecku a Římě, tak se snad nemáme zabývat argumenty viceguvernéra švýcarské centrální banky Fritze Zurbrügga a prezidenta republiky?
Právě v tomto kontextu je naprosto zřejmé, že argumenty podobného typu se vyskytovaly v české kotlině snad naposledy v době, kdy se bojovalo proti perestrojce s tím, že máme být rádi, že to tak nějak funguje a podporujme to, co tady je… Takhle ale jakýkoliv odpovědný národohospodář, který to myslí s naší zemí dobře, přeci nikdy nesmí uvažovat! Fundamentalismus inflačního cílování, kterému má být údajně podřízeno vše, bude jednou doslova pravěkem. Naprosto výstižně to popisoval před deseti lety například William White, tehdejší šéf ekonomického a měnového výzkumu Banky pro mezinárodní platby – Bank for International Settlements (BIS), tedy jakési „centrální banky všech centrálních bank“ ve svém slavném článku Is price stability enough? Ještě zásadnější je ale už i jeho výrok z roku 2002, který byl použit dokonce jako hlavní motto článku v roce 2011 u nejvýznamnějších výzkumníků ČNB: „The modern central banker needs to be open to the reality of the ongoing structural changes around him, and to keep an open mind as to how monetary policy might best be used to enhance the welfare of the citizens for whom he or she is responsible.“
Jsou ale opravdu současní nejvýznamnější představitelé ČNB odpovědní všem občanům této země? Ano často navštěvují různé sezení exportérů. Víme ale o nějakých kulatých stolech se zástupci importérů či investičních, technologických firem, kterým se prodražují nákupy zahraničních technologií, zahraniční akvizice a platy zahraničních expertů? Je to celkem zřejmé, ostatně jak to jednoduše vyjádřil jeden z nejvýznamnějších českých investičních bankéřů Ondřej Jonáš: „Intervence ČNB jsou přerozdělováním od spotřebitelů k exportérům“.
Má být snad cílem české hospodářské politiky udržovat zejména proexportní montážní strukturu ekonomiky založené na nízkých mzdách a vysokém odtoku dividend do zahraničí? Není to náhodou plýtvání potenciálem české společnosti? Máme se stále podřizovat fundamentalismu mechanismu cílování spotřebitelských cen, o kterém profesor z Harvardu Jeffrey Frankel prohlásil, že je již dávno mrtvé.
Zastánci intervencí v ČNB opravdu žijí mimo mezinárodní realitu. Stále jen opakují dokola ty samé argumenty ve stylu jejich groteskního animovaného klipu ČNB „Pomáháme české ekonomice“ o byznysmance Adéle, která bude platit více za dovoz zahraniční technologie a Jáchym najde opět práci u montážní linky. Tohle má být budoucnost české ekonomiky? Jáchyme hoď ho do stroje, chtělo by se říci, jak říká česká klasika. Kdy si konečně určitá část lidí v ČNB uvědomí, že jim jejich „výpočetní středisko“ strukturálního modelu všeobecné rovnováhy dává špatné výstupy a na to nastavená měnová politika (která mimochodem v listopadu 2013 byla odhlasována tajně jen těsnou většinou) je v rozporu s dlouhodobým strategickými zájmy ČR, zvýhodňuje jen určité sektory ekonomiky na úkor ostatních a říká jim to i minulý a současný prezident?
Dne 12. listopadu 2015 se konala ve Washingtonu na jednom z nejprestižnějších amerických think-tanků CATO zásadní konference na měnovou politiku i s účastí samotného „otce“ inflačního cílování Johna B. Taylora. S klíčovým projevem vystoupil současný šéf měnového a ekonomického výzkumu BIS Claudio Borio (tedy opět do jisté míry ČNB nadřízené instituci), který uvedl citátem z Marka Twaina: „It ain’t what you don’t know that gets you into trouble. It’s what you know for sure that just ain’t so.” Naprosto v něm přehodnocuje všechny tři základní pilíře měnové teorie a politiky, na kterých mimo jiné stojí i modelový aparát ČNB. Zejména naprosto vyvrací hlavní argumenty zastánců ČNB pro intervence z listopadu 2013 ohledně deflační hrozby a odkládání spotřeby. Jde o naprosté nepochopení toho, co se skutečně děje ve světové ekonomice, jak dochází k hlubokým strukturálním změnám v dynamice změn globálních hodnotových řetězců a jaký to má dopad na světovou cenotvorbu.
Neplatilo to ale tak ani v minulosti a to dokonce i v době velké deprese třicátých let minulého století, jak už jsem rozebíral v jednom z minulých článku s odkazem na britského novináře Hessella Tiltmana, který v roce 1932 projel hlavní průmyslové země Evropy postižené světovou krizí a navštívil stovky tehdejších dělnických rodin. Nikdy se nezmínil o tom, že by nějaká rodina odkládala spotřebu v důsledku klesajících cen (což je dodnes hlavní teoretický argument zastánců intervencí v ČNB). A už úplně absurdní je tuto situaci porovnávat se situací v listopadu 2013, kdy hrozila údajná spotřebitelská deflace do jednoho procenta. Navíc v době, kdy se stále spotřebitelský spotřební koš pro měnové účely obměňuje absurdně jednou za 5 let a za tu dobu se čím dál rychleji přetváří celá světová ekonomika. Pamatujeme si vůbec, jaký mobilní telefon jsme měli před pěti lety a kolik jsme za něj platili? Budou lidé odkládat nákup mobilního telefonu za průměrnou cenu dejme tomu 5.000,- Kč, pokud by věděli, že za pár měsíců může stát 4.950 Kč (hrozba deflace do 1%)? Průměrná česká domácnost ale nakupuje nejvíc položky, které potřebuje pro okamžitou spotřebu a je v řádech 50-100,- Kč. Bude snad někdo odkládat spotřebu, pokud někdo bude očekávat (dle agregátního teoretického úsudku ČNB), že cena toho samého produktu bude za pár měsíců možná 49,50 nebo 99,- Kč (lidé sledují v obchodní realitě vždy ceny jednotlivých položek a těžko si vůbec můžou uvědomovat případný agregátní pokles spotřebitelských cen v řádu procenta)? A díky tomuto argumentu máme oslabit uměle českou korunu o 7-8 procent a výrazně tak narušit přirozené bohatnutí české společnosti a hospodářskou konvergenci k vyspělému světu ve prospěch určité části zvýšených korunových zisků exportérů, které stejně ve velké míře odtečou ve formě dividend do zahraničí?
Singer: Intervence by mohly skončit blízko poloviny roku 2017
Reálná konvergence ekonomiky a reálných příjmů domácností a firem přes posilující kurz a případnou přirozenou nízkou deflaci je naprosto zásadní a posunovalo by to naše hospodářství na vyšší úrovně globálních hodnotových řetězců. V době eshopů a rychlých dopravních spojení jsou argumenty o korunové „izolaci“ naší ekonomiky naprosto zcestné. Více by nás to reálně integrovalo s vyspělým světem, zlevnilo zahraniční technologie a akvizice českých firem v zahraničí, což by konečně začalo zvyšovat naše mezinárodní postavení na globálním kapitálovém trhu akvizic. Zvýšené mzdy v tvrdé měně by konečně způsobily, že robustnost zvyšování domácí vnitřní poptávky by konečně nabrala potřebné momentum a naše země by se konečně více vyhrabávala z přetrvávající hrozby „middle-income trap“, do které se i díky ČNB stále více uvrtáváme. Neboli jak s oblibou na přednáškách opět říká významný český investiční bankéř Ondřej Jonáš, od té průměrné vyprodukované „tisícikoruny“ na člověka za den se co nejrychleji musíme přibližovat k té „stoeurovce“. Na submisivní statistické hrátky s paritou kupní síly a účetní triky zvyšování korunových zisků určité části exportérů není čas. Studenti ekonomických vysokých škol, kteří na přednáškách uslyší, že nízké mzdy a uměle devalvovaná měna jsou konkurenční výhodou, by demonstrativně měli opouštět sál. Vždy je nutné se porovnávat s nejlepšími a nikoliv se současnou Ukrajinou. Vždy je nutné odhadovat dlouhodobé globální trendy a tomu přizpůsobovat institucionální prostředí a inovace, nikoliv se spokojovat s montažní strukturou současného stavu a tu uměle saturovat.
Historicky máme podobné příklady. Třeba v již výše uvedené knize od britského novináře Hessella Tiltmana SLUMP! z roku 1932 je zařazena kapitola, o které autor paradoxně tvrdí, že se do knihy vůbec nehodí: „Zlín – The Town The Slump Forgot“. Tiltman se zamýšlí nad tehdejším evropským zázrakem, že v době jeho příjezdu v červnu 1932 dosáhl výkon baťovských továren miliónu párů bot týdně (celý tehdejší roční výkon tak mohl pomalu obout jeho domovskou Vekou Británii). Zejména dále zdůrazňuje, že tento fenomenální úspěch byl při rostoucích reálných mzdách dělníků doprovázen i prudkým poklesem nominální ceny průměrného páru obuvi v obchodech, který stál polovinu toho, co v roce 1924 (co by na to dnes asi řekli strukturální plánovači v ČNB, kdyby se jim nezdálo, že lidé můžou kupovat více bot i tehdy, když ví, že za rok budou mnohem levnější?). Zamýšlí se tedy, zdali by Baťa měl být nazýván „Henry Ford of Europe“ anebo by se Ford měl spíše oslovovat jako „Baťa of America“.
Naše země jednoznačně trpí nedostatečnou národohospodářskou strategií vzhledem ke konvergenčnímu úsilí k vyspělému hospodářskému prostoru. Role ČNB je v tomto ohledu obzvláště křiklavá a destruktivní. Většina našich hospodářsko-politických autorit vůbec dostatečně nevnímá, co je zásadním zdrojem růstu dlouhodobé produktivity a výkonnosti. Tím vždy bylo a bude vytváření transparentního, předvídatelného a efektivního hospodářského a institucionálního prostředí pro investice, které vedou k optimální národohospodářské alokaci zdrojů.
